Je to přibližně měsíc, co jsem tu psala posledně. Velké selhání, za které se moc omlouvám vám všem, kteří se zajímáte o to, co se v mém životě děje. Věřte mi, že jsem sem každý týden chtěla psát, ale pokaždé přišla nějaká krize, která mě uvedla do stavu silného pesimismu (nejspíš byste se tu dočetli jen samá sprostá slova a nejrůznější tvary slova "posraný") nebo jsem neměla čas a musela jsem něco dělat. Teď konečně jsem v takové docela normální náladě, takže to, co napíšu bude objektivní. A nyní navíc dokážu psát o všem, co se stalo. O těch zlých věcech. Teda doufám :-) Nebudu rozhodně psát den po dni a hodinu po hodině, protože není v mých silách si vzpomenout, co jsem dělala.
Kde začít? Před měsícem jsem psala, že mě čeká test na pravidla volejbalu. Zvládla jsem ho s přehledem a s ním i celý volejbal. Další pondělí jsme totiž měli zápočet na pinkání o zeď horem i spodem. (Měli jsme tam mít i podání, ale na to paní učitelka zapomněla a zjistila to až dneska. Byla na nás dost nasraná, že jsme jí to neřekly. :D) Ten týden si nedokážu vybavit nic dalšího důležitého. Nejspíš prostě nic nebylo. Jen takové to normální flákání a přežívání. Navíc se začaly prohlubovat naše rodinné problémy. Rodiče se skoro nebavili. A John nebyl vůbec online.. Dělala jsem si starosti. Bez něj jsem si uvědomila, že fakt nemám skoro nic. A nemám se na co těšit. Nemám proč chodit večer na počítač... atd. Ale stejně jsem tam chodila a nudila se. :D Potom jsem se začala těšit na náš třídní sraz, který byl naplánován na den po konci světa. Stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že se vlastně na ten konec světa těším.
V sobotu se stala první zlá věc. Pozvala jsem na návštěvu stejdu Járu s tetou a mamka se s nima opila. Celý večer urážela taťku a když návštěva odjela, taťka řekl, že nebude v bydlet s někym, kdo ho nenávidí, neustále ho uráží a zesměšňuje atd. Řekl že zítra odjíždí a mamka mu na to řekla, ať klidně jede, že ona brečet nebude a ještě se mu vysmála. Všechno jsem to slyšela a začala jsem horlivě uklízet a mýt nádobí. Snažila jsem se potlačit slzy prací, ale nešlo to. Musela jsem ven... Flákla jsem dveřma a šla jsem se projít. Bylo něco kolem desátý a myslím, že byla docela zima, ale mě to nevadilo. Byla jsem zoufalá. Úplně na dně. Všechno na mě dopadlo a já jsem chvílema nemohla ani jít, tak jsem zastavovala a pokaždé se ve dřepu schoulila do klubíčka a objímala jsem se, abych se udržela pohromadě. Aby mě ten šílený histerický pláč nezničil. Už dlouho jsem takhle nebrečela. Naposled před rokem, když jsem našla na stole v prázdném domě vzkaz od mamky, že je v nemocnici a musela na potrat. Došla jsem až do půli cestky k Přesece, když mi volala mamka. Bála se o mě, ale mě to bylo jedno. Ať se bojí. Chvíli jsem ještě se slzama v očích pozorovala nebe a krávy na poli se kterýma jsem si pokecala a říkala si v jaký prdeli to jsem a pak jsem se dala na cestu domů. Z nejhoršího jsem se dostala naštěstí venku. V jednu chvíli jsem chtěla zapvolat Rouski, ale neudělal jsem to. Nepotřebovala jsem, aby tohle selhání někdo viděl nebo slyšel. Doma už jsem jen tak slzela a nemohla jsem usnout. Představovala jsem si, jak se ráno probudím a nebude tam Audina.
A taky, že jo. V adventní neděli ráno jsem vstala do klidného a tichého domu. Můj první pohled směřoval ven z okna, kde nestálo žádné auto. Doma byl jen brácha a řekl mi, že mě taťka pozdravuje. To je super.. odjel si a ani se nerozloučil. Celý den mi bylo na nic. Odpoledne jsem zavolala mamce do krámu, že mám hlad a jak mám dojet nakoupit bez auta. Ona mi řekla, že mě tam snad dojede taťka. To mě dostalo. Ani nevěděla, že odjel. Nejspíš si myslela, že to předtím nemyslel vážně, nebo si to prostě nepamatovala. Každopádně jsem jí tedy oznámila, že od nás tatínek odjel a je teď v Krumlově u rodičů. Zavolala mu a on jí řekl, že se vrátí domů, jestli se mu mamka omluví. Potom mi volal strejda Jára. O všem věděl a bylo mu nás líto, tak nás vzal s bráchou do bazénu. To bylo od něj hezký... Večer jsme si tedy u stolu sedly s mamkou a bráchou a dělaly jsme cukroví. Mamka nám povídala o tom, co cítí k taťkovi. Nebo spíš necítí. A také spoustu věcí o jejich minulosti a o tom, že jedinou věc, která mamka neumí je odpouštět. Nedokáže prostě odpustit někomu, kdo jí lže, nebo zradí. (Proto nejspíš nedokážu lhát. Mám od mamky vštípené, že to je to nejhorší na světě.) A co je hlavní, řekla nám, že se chce s taťkou rozvést. Potom mi volal taťka. Chtěl vědět, co je doma nového a prý jestli mě nemůže v Budějcích odvézt z nádraží do školy. Řekla jsem mu, ať mě radši pak odveze z Budějc domů a že se doma všechno vyřeší. SOuhlasil. Víte, co je nejhorší? Vždycky dělám spojku a vidím všechny problémy z více stran. Trápím se problémy všech a to mě jednou utrápí, protože je nedokážu hodit za hlavu.
V pondělí jsem tedy jela ze školy s taťkou. Celou cestu jsme si povídali o té naší situaci. Říkal mi, že má mamku rád a ptal se mě, jestli má ona ráda jeho a tak podobně. Bylo to zvláštní a bylo mi ho strašně moc líto. Nedokázala jsem si představit, jak se po dvaceti letech manželství vrací domů k tatínkovi a nevlastní matce a bydlí u nich naprosto sám. Když jsme přijeli domů, dala jsem se do dělání cukroví a zase jsme si všichni sedli u stolu a pokoušeli se najít řešení. Mě dělalo dobře, že mám těsto v rukou a můžu se soustředit na něco jiného než na to, že se mi chce brečet. Trvalo to asi tři hodiny. Nechci tu psát všechno, protože je to hodně osobní, ale dopadlo to tak, že jsme se domluvili, že taťka zůstane doma přes svátky a prázdniny, prý "aby jsme měli normální Vánoce" a pak odjede a rozvedou se. Byla jsem svědkem totálního rozkladu mojí mamky, která dostala záchvat breku, když mluvila o intimních věcech. Utvrdila jsem se v tom, že na tom není psychicky vůbec dobře a že všechny ty rány osudu z minulých let se naschormáždily a ona už není jako dřív. Nedokáže být šťatsná. Nenávidí všechny kolem sebe kromě mě a bráchy a nejradši je sama. Sama v kryptě, kde je od rána do večer zavřená se svýma rybama. Hlavní věc je, že nedokáže vést partnerský život. Šla jsem tedy potom do pokoje, kam za náma přišel taťka a řekl nám, že maminka by potřebovala odbornou pomoc, ale nechce jí a že on to nevzdá, že jí má rád a pokusí se to ještě nějak zachránit. Šla jsem spát ještě neklidnější než včera. Tentokrát jsem si dělala starosti o mamku.
Věci se vrátily do předchozích kolejí, i když se taťka snažil víc mluvit s mamkou o běžných věcech a občas jí i volal z práce. Říkal jí, že byla ledovka nebo, že viděl bouračku, a tak. Vážně se snažil. Já jsem na tom ale stále nebyla nejlíp. Navíc jsem si ještě dělala starosti o Johna. Když už to byly dva týdny, co se neozval, začínala jsem si myslet, že to neše bezváznamné dopisování si (které mě dlouho drřželo nad vodou), vzdal. Teď už mě nedrželo nad vodou nic, ale stále jsem se docela těšila, až uvidím všechny ty známé tváře z gymplu na našem srazu.
Dny plynuly a přišel pátek, kdy měl být konec světa. Nebyl. Tolik povyku pro nic. :D John se nakonec objevil na icq, měl prý spoustu práce se zkouškama, takže žije a stále si píšeme...
V sobotu už byl konečně ten sraz, na který jsem se těšila, ale když přišla ta sobota, nějak se mi tam nechtělo. To ale neznamenalo, že jsem tam našla. Šla jsem tam a jsem ráda. Popovídala jsem si se spoustou lidí, které mám moc ráda a od všech se dozvěděla spoustu nového. Každý teď jsme někde jinde. Žijeme jiné životy a snažíme se být dospělí, ale ty 4 roky, společně strávené v jedné třídě nás prostě spojují a nikdo s tím už nic nenadělá. Když jsem tam mezi ně přišla, zase jsem si připadala, jako bych přišla do třídy a sedla si do lavice, připadala jsem si, jako když někam patřím a někomu na mě záleží. Byl to celkem hezký večer i s pár překvapeními a nervovými zhrouceními. :D
V neděli jsem byla doma. Moje vánoční nálada vlivem událostí naprosto vymizela, ale stejně jsem doma uklízela a ozdobila jsem stromeček, protože nikdo jiný by to neudělal.
Pak přišel Štědrý den. Jako každý rok jsem držela jsou tradici - nic jsem až do večeře nejedla. I když večer nikdy nevidím zlaté prasátko, stejně to pokaždé dělám znovu, protože to dodává dni na vyjímečnosti. Už bohužel nejsem malá a natěšená na dárečky, takže musím hledat jiné způsoby jak ozvláštnit Štědrý den. Pod stromečkem jsem našla věci, které jsem si přála, i když jich kvůli špatné finanční situaci nebylo moc. Ale aspoň mi už notebook nehlásí, že si mám pořídit novou baterii. :D
V úterý ráno jsme tradičně jeli do Krumlova, strávit vánoční svátek se členy rodiny z taťkovy strany. Mamka zůstala doma, protože se jí tam ze záhadných důvodů nechtělo. A taky byla strašně unavená. Měla první den po 15467 000 024 letech volno. Plus mínus. Takže celý den radši spala. Já, taťka a brácha, jsme tedy jeli do Krumlova. Nemám si moc co říct se svými příbuznými kromě prarodičů a tak jsem si chvíli povídala s dědou, babičkou a potom jsme s bráchou šli do ústraní, kde jsme si hráli s dětma. S bratránkem Víťou, Tomáškem a sestřenicí Šárkou. Dokonce jsme šli i na veřejné bruslení, kde jsme se s bráchou naráželi na mantinel jako v hokeji. Moc mi to nešlo a když jsem chtěla ublížit jemu, ublížila jsem spíš sobě. Večer jsme se vydali domů.
Středa 26.12. významný den. Den příjezdu Marciho z Belgie. Kdyby tohohle nebylo, nejspíš bych se teď někde utápěla v depresích, protože bych celé prázdniny netušila, co mám dělat a nebyl by žádný světlý bod v těch sračkách. Docela smutný, ale je to pravda. Doma jsem byla domluvená, že budeme bydlet u nás v domě a mamce to nevadilo. Byla jsem ráda, že vypadnu z domova a že budu moct být s Marcim a Rouski celou tu dobu a užiju si tak každou chvíli. Opravdu jsem se těšila, jak s nimi budu trávit všechen svůj čas, protože jsou to úžasní lidé se kterými poze nepřežívám, ale žiju! Jsem jim za to moc vděčná, protože takových dalších lidí už moc není... Ale zpět k tématu. Navečer jsem čekala na Rose a Marciho v Třeboni na nádraží a byla jsem opravdu netrpělivá, až je oba dva zase obejmu. Nemusela jsem na to naštěstí čekat dlouho. Potom jsme jeli k Rouski domů, najedli se a šli jsme se ubytovat k nám do domu. Večer nás čekal koncert Clever Apes v besedě. To bylo moc fajn. Po dlouhé době jsem se usmívala a byla jsem šťastná. Marciho veselá aura zasáhla i mě a já se alespoň na chvíli vrátila do časů bezstarostné Belgie. Poslouchali jsme muziku a byli zase pěkně vedle sebe. Na dosah ruky. Nikomu se po nikom nestýskalo a všechno bylo skoro tak, jak má být. Až na to velké skoro. :D To velké skoro, které se taky později projevilo.
Ve čtvrtek se projevil pravý sleepy bear z Belgie a já jsem se zděšením zjistila, že se nejspíš zase budu muset aklimatizovat na "belgický čas"- zjednodušeně řečeno, chodit pozdě spát a ještě později vstávat. Moc dobře mi to nešlo. Ráno jsem se probudila dřív než Marci a Rouski byla pryč, zavolala jsem jí a zjistila jsem, že šla domů, dokončit pohádku, která měla být dárkem pro Marciho. Tak jsem tedy vytáhla sešit z Historie a učila jsem se mezitím, než se Marci vzbudil (což nechtějte vědět, kdy bylo :D) Potom jsme se vydali k Rouski domů na "snídani". V Belgickém čase se snídani prostě říká prvnímu jídlu, které jíte, ale většinou to je třeba večeře. Při nejlepším oběd. :D Navečer jsme se šli projít do Aurory do parku a napadlo nás, že bychom mohli jet do kina na Hobbita. Protože máme rádi spontální rozhodnutí, prostě jsem zamluvila lístky a jeli jsme. :D V Mercury jsme se snažily Marcimu najít skvělou čepici, která by mu nahradila tu starou, kterou mu prý někdo ukradl z pokoje (jako je pravda, že jsme v noci slyšeli záhadný zvuk, ale nakonec jí měl v tašce :D) Taky jsme si dali kafe a skvěle jsme si popovídali. Všichni tři i s Rouski si náramně rozumíme a je strašná škoda, že se nemůžeme vídat s Marcim častěji. V kině to bylo super. Bylo to zvláštní, být v Cinestaru s Marcim. Bylo to takové.. mimozemské? Nevím jak to říct. Teď mi přijde, že to ani Marci nebyl, že to snad nemohlo být reálné. Ale on tu byl! :D Jupí! No nic. Po kině jsme měli jít i s Martinem všichni do karaoke baru, ale Martin neměl čas a tak jsme se šli jen najíst do Papatorie. Stejně bylo pozdě. V Papatorii jsme potkali nějaký týpky a Marci jim dal nálepku se jménem kapely. Dělal všude reklamu! :D Týpci nás pozvali na stolní fotbálek a tak jsem si ho zase ráda po dlouhé době zahrála. S Marcim jsme tvořili dream team :D Domů z Budějc jsme přijeli hodně pozdě (spíš brzy) a ještě později jsme šli spát. Když už vidíte, jak svítá, začíná být konec srandy ... :D
V pátek jsem si zajela dopoledne domů se umýt a vzít si do domu ještě nějaký věci, co jsem si zapomněla. Marci stejně spal a když jsem se odpoledne vrátila - stále spal. S Rouski jsme si tedy uspořádali párty na sále. Byla jsem v nějaké eufórii a strašně šťastná. Tancovala jsem si a byla jsem bezstarostná. Věděla jsem, že jsem zrovna tehdy byla právě tam, kde mám být a užívala jsem si to. Tyhle chvíle jsou vzácné. Potom za námi přišel Marci a my jsme šli zase na "snídani" k Rouski. Tenhle den (spíš večer a noc) jsme měli v plánu jet zase do Budějc a konečně se dostat do karaoke baru. Psala jsem Aličce i Matu, aby jeli s námi, ale nikdo se nepřidal. Přijeli tedy jen Víťa s přítelkyní a mohlo se jet. I když to nebylo tak jednoduché. Venku mrzlo a mí rodiče byli proti tomu, abych řídila. Lépe řečeno... taťka byl na mě hodně naštvanej. Ale stejně jsem jela. Jsem dospělá a řídit umím. Bylo to prostě jen na mojí zodpovědnost. Dojeli jsme v pořádku a nejdříve šli zase do Papatorie na jídlo a zahrát si fotbálek. Potom jsme zamířili do karaoke baru, ale nebylo to tak snadné jak jsme si mysleli. Byl pátek večer a bylo tam úplně narváno. Rouski volala Martinovi a ten za námi přišel, seznámil se s Marcim a zavedl nás do dalšího karaoke baru, kde byl se svými přáteli. Tam ale bylo taky narváno, tak jsme šli zoufale pryč a asi hodinu jsme v mrazu hledali místo. Nakonec jsme skončili v jedné zapadlé, ale hezké a útulné kavárně. Moc hezky jsme si povídali a vtípkovali jsme. Potom za námi přišli Martin a jeho dva kamarádi. Jakub a Ivan. nejdřív jsem si hezky povídala s Martinem a pak jsem si přesedla na místo Rouski, aby se s ním taky mohla bavit ona, ale to byla nejspíš chyba, protože od té doby jsem se začala nudit. Víťa s přítelkyní měli lepší věci na práci, než si mě všímat, Marci se bavil s Jakubem, ve kterém nalezl "zalíbení" a Rouski se střídavě bavila s Martinem a Marcim. Čas plynul, alkohol se doléval a já jsem byla znuděná a chtělo se mi spát. Když měla konečně kavárna zavíračku, šli jsme všichni na parkovistě k autu, ale k mému zděšení se nikomu kromě mě, Víťi a Kristýny nechtělo domů. Pak nastaly opravdu vtipné, smutné, tragické a opravdu nepopsatelné momenty, které se nehodí, aby byly zveřejněny na tomhle místě. Navíc ani není třeba, protože nemám strach, že to zapomenu. :D
Sobota byla krušná. Protože jsme šly spát hodně brzo ráno, vstávali jsme pozdě a Rouski bylo celý den strašně špatně. Já jsem tedy byla v podstatě celý den s Marcim sama. Moc mi to nevadilo... Pokoušel se nám spravit klavír, hráli jsme si spolu hry na mobilu, povídali jsme si, byli jsme v krčmě na večeři a večer jsme se dívali na HP 7 part 1 a potom na Game of Thrones (seriál, který se mi i Rose v poslední době opravdu dostal pod kůži a pomáhal mi dostat se do jiných světů... stejně jako Star Wars the Old republic - PC hra, které jsem teď propadla, nebo knížka, co jsem dostala k Vánocům - Okřídlená duše)
Pokud sobota byla krušná, tak neděle nebyla krušná, ale smutná. Byl to den, kdy měl Marci odjet a tak zase zmizet z mého života. Vím, že kdyby nepřijel, tak by moje prázdniny nebyly vůbec speciální. Byly by nijaké, jak už jsem psala. Ale komu jde jen o prázdniny? Já se chci mít dobře každý den... No nic. Zpátky k neděli. V podstatě jsme nic speciálního nedělali. Byli jsme u Rose doma, najedli jsme se, Marci mě naučil hrát na klavír "Mosaaaa", Rouski dala Marcimu pohádku, ze které měl radost, přišla Peťa, aby se spolu rozloučili a pak jsme jeli k nám domů, aby taky věděl kde žiju. Navečeřeli jsme se a seznámila jsem ho s bráchou. Potom už přišla ta nejsmutnější část. Odvezla jsem Rose a Marciho zase na nádraží, abych se s nima rozloučila a vypravila je do Prahy. Mohla jsem jet s nimi, ale myslela jsem, že mě rádi doma uvidí a že se budu učit. (Chyba:D) Objala jsem tedy pevně Marciho a rozloučili jsme se. Zamávala jsem jim a už jsem zase byla sama.
V pondělí byl poslední den roku 2012. Posranýho roku. Byla jsem doma a celý den jsem nevytáhla paty. Odpoledne jsem se učila Historii na zkoušku a večer jsem psala bráchovi čtenářský deník ze španělštiny. Byla jsem rozhodnutá, že Silvestra strávím doma s mamkou a taťkou. Brácha byl s Luckou, Evička s Fandou, Jiřík s Májou.. navrhla jsem mamce, že uspořádáme Silvestr odpadlíků. Jí se ten návrh líbil, ale nikdo další se nepřidal, takže jsme nakonec fakt byli doma. Koukala jsem celej večer na telku a občas mě tam ty pořady i pobavily (Partička forever! :D). O půlnoci jsem vzbudila taťku aby si s náma připil a vylezla jsem na střechu, abych se koukala na ohňostroj, jako to dělám vždycky. Pustila jsem si na mobilu písničky a chtělo se mi brečet. Je mi devatenáct let a první minuty nového roku trávím sama na střeše pozorováním ohňostroje. Pak jsem si říkala, jestli si mám něco přát, ale rozmyslela jsem si to a nic si nepřála. Stejně to nikdy nevyšlo... Pak jsem si uspořádala soukromou párty, na všechno se vykašlala a začala na střeše tancovat. Když jsem po půl hodině slezla, pustila jsem počítač, abych se koukla na ty největší Forever alony co jsou na facebooku. Našla jsem tam Ay, což mě překvapilo, ale nebyla FA, jen měla problémy s Martinem..
Na Nový rok jsem dopoledne spala a odpoledne jsem se učila. Večer jsem šla s Rouski kouknout se na ohňostroj a pak jsme si sedli v kavárně a krásně jsme si povpovídaly a dodaly jsme jedna druhé sílu do dalších dní. I bez Marcela je nám spolu dobře, i když jsme jen dvě.
Ve středu to bylo fajn. Přijel Jakub s Evičkou a já je tak po dlouhé době viděla. Byli tu celý den. Povídali jsme si, koukli jsme na horor, šli se projít a tak.. prostě jako za starejch časů naší partičky. Až na to, že se nám ztratil Jiřík...
Ve čtvrtek byl den mojí zkoušky z Historie. Dopoledne jsem se ještě chvíli učila a pak mě taťka odvezl do Budějc, protože se doma nudil. Zase si stěžoval na mamku. Prý už neví, co má dělat. Situace se nijak nezlepšila. Zkoušku jsem napsala bez výrazného stresu, i když ve třídě byli jen dva mí spolužáci a všichni ostatní byli třeťáci, co to nedali ani v prváku ani v druháku. Ten učitel se totiž vyžívá v dělání těžkejch testů. Málokdo je dá napoprvý. (Já jsem to ale dala. Sice mám trojku, ale je mi to úplně jedno.) Když jsem přijela domů, trochu jsem si oddechla a po delší době jsem si zapařila SW.
V pátek jsem musela vstávat velmi brzy. Protože jsem se ještě neaklimatizovala z belgického času, dělalo mi to fakt problém. V 8 jsem měla cvičení z fyziologie. Ve skupině jsem byla s klukama a byla to docela sranda, protože jsou to hovada. :D Ve dvanáct jsem jela zase domů a pak jsme jeli na domluvenou návštěvu do Smržova. Tam na nás čekal i Evičky přítel Fanda s X-boxem a Kinectem, takže o zábavu bylo postaráno. Hráli jsme převážně Star Wars, kde jsme museli tancovat. Byla to fakt sranda. Po dlouhé době toužím po nějaké věci. Chci X-Box! :D:D Dobrou atmosféru téhle návštěvy ale záhy zkazilo něco opravdu nezapomenutelného, alespoń pro mě. Zatímco my, "děti", jsme se bavili hraním her, rodiče se bavili pitím alkoholu. Když jim došel doma, museli do hospody. Asi v 10 mi mamka volala, ať tam přijedu, že nám objednali pizzu. tak jsem tam teda dojela a viděla jsem, že mamky i taťkové sedí odděleně. To nebylo dobré znamení. Čekala jsem na pizzu a sedla si k taťkovi, který se střejdou řešil, že zítra zase odjede, že už to s mamkou nevydrží. To bylo zase super. Vzala jsem pizzy a jela zpátky. Najedli jsme se a já měla pak slabou chvilku, protože Evička si povídala s Fandou a kluci hráli CoD. Já jsem seděla sama na posteli a přemýšlela o taťkovi, mamce a podobných věcech.. rozbrečela jsem se a nikdo netušil, co mi je. O pár hodin později se to stalo. Mamka klepala na okno. Prý chce jet domů. Hned. Všechny nenávidí... S bráchou jsme netušili, co se děje, ale poslechli jsme jí a nesedli jsme spěšně do auta. Když jsme vyjeli, proti nám vrávoral taťka a křičel na nás, že mu chceme ujet. Vysvětlila jsem mu, že jsme pro něj zrovna jeli do hospody, ale opilýmu se toho moc vysvětlovat nedá. Na mamku se ani nepodíval, bylo mi jasné, že se něco stalo. Jeli jsme dál a když jsme projížděli kolem hospody, zahlédla jsem tetu se strejdou a hlouček dalších lidí. Mamka najednou vyskočila z jedoucího auta a vyřítila se na tetu a začaly do sebe strkat a křičet na sebe. Netušila jsem co se děje, brácha je musel odtrhnout. Do auta mi nasedl strejda a někdo tam narval tetu, že je mám prý odvézt domů. Tak jsem jela, ale teta mi taky vyskočila z auta. Pak vystoupil i strejda, že teda dojdou pěšky a šli. Nesnášim opilký lidi. Pak jsem se na to vysrala, zastavila jsem a chtěla jsem vědět, co se děje, protože mamka odmítala nastoupit do auta a šla za tetou domů, že jí prej zabije. Tak jsem v autě měla jen taťku a jela jsem za mamkou k domu, aby nikdo nikoho nezabil. Taťka říkal pár zlých věcí o mamce a že by jí nejradši dal pár facek, tak jsem mu řekla, ať zůstane v autě, ať teď nic neřeší, když jsou všichni opilý, že cokoliv se stalo, vyřešíme to zítra s chladnou hlavou. Nechala jsem ho tedy v autě a šla dovnitř, kde jsem byla svědkem skvělé hádky mezi tetou a mamkou. Abyste rozumněli, teta řekla mamce, že může za to, že se oběsil strejda Jindra, že ho prý utrápila. A také v hospodě o mamce vykřikovala nějaké zlé věci, nevím jaké... Protože mamka stále odmítala jet domů, dovnitř potom přišel i taťka a došlo na nejhorší. Měla jsem ho v tom autě zamknout. Začali na sebe křičet, urážet se a pak jí taťka dal facku. Brácha se snažil ho zadržet ale taťka ho odbil. Ptáte se, co jsem dělala já? Seděla jsem zhroucená na schodech a zoufale jsem brečela. Ne. Já jsem nebrečela. Řvala jsem. Něčí ruce mě zvedly a odvedly do vedlejšího pokoje. Byla to EVička. Začala mě objímat a utěšovala mě. Po chvíli někdo přišel, nevím kdo, přý ať taťku radši odvezu domů, jinak to nedopadne dobře. Automaticky jsem vstala, vzala klíče od auta a odtáhla taťku i s bráchou do auta. Mamku jsme tam nechali a jeli jsme. Taťka celou dobu mluvil o tom, jak je mamka hrozná a že zítra odjede, že to si můžem bejt jistý. Přes slzy jsem moc neviděla na cestu, ale dojeli jsme domů v pořádku. (I když mi brácha musel připomínat, ať jedu pomalu.) Když jsem zaparkovala před domem, došlo mi, že jsem možná jela naposled s tímhle autem, prootže s ním taťka zítra odjede. Vylezla jsem a čekala, až brácha odemkne vrata, ale on místo toho ke mě přišel a obejmul mě. To mě překvapilo. Vždycky si z podobných věcích nic nedělá. Občas se jim i směje, ale tohle ho položilo možná stejně, jako mě. Rozbrečela jsem se víc a když jsem se dostala dovnitř, šla jsem rozvnou do sprchy. Ta svůj účel splnila a uklidnila mě. Potom jsem šla do obýváku, kde jsem našla bráchu, jak sedí po tmě u kamen a kouká do ohně. Byli sice asi 3 ráno ale ani jeden z nás nemohl spát. Po chvíli jsem zapnula televizi a koukali jsme na nějakej šílenej horor. Najednou bráchovi zazvonil telefon. Volala mamka, abych prý pro ní přijela, že u toho spratka, který kdysi býval její sestrou, ona nebude a už nikdy jí nechce ani vidět. V téhle fázi jsem toho měla už fakt dost a docela i chuť se na to vysrat a jít prostě úplně někam pryč a nikdy se nevrátit. Nakonec jsem ale s bráchou zase nasedla do auta a jeli jsme zpátky pro mamku do Smržova. Taťka už dávno "spokojeně spal" a ani ho to nevzbudilo. Mamku jsem málem srazila na cestě před Smržovem, protože nám šla naproti a já jí neviděla v tom dešti. Nechápu proč šla naproti, když jsem se stejně na té cestě nemohla otočit a musela jsem do Smržova vjet. Nevadí. V autě jsem si zase zaposlouchala spoustu nádherných věcí o zabíjen í a nenávisti. Nemám sílu to tady vypisovat, ale zase jsem se utvrdila v tom, že mamka na tom psychicky není dobře. Nedivím se jí. Když jsem jela zpátky, říkala jsem si, že tohle je nejhorší noc mého života, bylo to jako noční můra, ze které se ale neprobudím. Dojeli jsme na benzínku, protože si mamka musela koupit cigerety a zakouřit si a okolo 4 hodiny ráno jsme byli doma. Šla jsem si zoufale lehnout do postele a nakonec jsem i usla.
V sobotu v poledne jsem se probudila a taťka byl doma. Myslela jsem, že se mi to zdá. Byla jsem otupělá a v silném zombie stavu. Nechápala jsem co se děje. Šla jsem si sednout ke stolu k obědu a připadala jsem si jako kdyby včerejšek nebyl. Já ale věděla že byl a jako jediná se podle toho chovala. Nikdy totiž na to na všechno nezapomenu. Po obědě jsem šla do pokoje a pak přišel i brácha. Zeptala jsem se ho, co to jako má bejt a on pokrčil rameny a řekl, že se taťka mamce ráno omluvil a že jí dojel koupit cigerety. Pokud to cigerety všechno spravily, tak to teda čumim. Pořád tuhle věc nechápu, ale taťka ještě nikam neodjel a s mamkou se normálně baví... Horší to bude s mamkou a tetou. Už to mezi nima nikdy nebude jako dřív, i když jí teta večer volala a omluvila se... Když jsme totiž mamku nechaly ve smržově, málem se tam doopravdy zabily. ... Odpoledne u nás byla Naďa s Honzou a Katkou a Terezkou na návštěvě. Bylo krásné zase ty dvě maličké vidět. Miluju děti. A zvlášť tyhle ultrašikovné. Návštěvu vystřídala jiná. Smutnější. Večer přijeli strejda Jirka s Janou a Honzíkem. Jiřík byl někde s Májou. To přinešlo další problém. Problém Jiřík, který se izoloval naprosto od všech, kromě své přítelkyně, rodičům i bratrovi nadává jak je nenávidí a pod. Teta Jana byla opravdu zoufalá a já nevím jak jí pomoct, nevím, jak Jiříka dostat zpátky. Taky mi chybí...A také nevím, jak vyléčit jejého manžela z nevyléčitelné nemoci...
Neděle byla celkem poklidná. Odpoledne jsem se učila na další zkoušku a večer jsem si četla knížku a dělala protokol na fyziologii.
Dneska je pondělí. To znamená, že jsem jela do školy na volejbal. Po volejbale jsem netradičně jela se spolužačkama - Terkou, jejím přítelem a Evičkou do Mercury na kafe a pak do Jeronýmovky za učitelem, aby nám zapsal zápočet z informatiky. Bylo to zvláštní. Docela mi připadá, že je začínám mít ráda. Nebo si jen zvykám. Pak nás Terky přítel Ríša vysadil u katedry na tu zkoušku, kterou jsme si napsaly a já jela domů. V Třeboni jsem šla do domu, kde jsem konečně uklididila po pobytu mé maličkosti, Rose a Marciho a taky po pobytu Maxe, Australana, který se spřátelil s Rouski, ale já bohužel neměla moc přležitostí, kvůli okolnostem, se s ním seznámit. Pak jsem šla na gymnastiku a domů. Tady jsem si sedla a začala psát tenhle dlouhý článek, který zatím zdánlivě nemá řečení. Ne.. není to zdánlivě. :D
Slunce v duši, přátelé.
Síla s Vámi a začněte se mnou někdo pařit Star Wars!
slzy v očích... úsměv....ale opět slzy v očích...krásně napsané ..Slunce v duši i Tobě, Bellski :-)