Kdo by to byl řekl, že už je to 11 týdnů, co se tu o něco snažím. O co se snažím? :D Já vlastně ani nevím. Každopádně to krásně zaplácává čas a aspoň trochu procvičuje mojí paměť, když se snažím vzpomenout si, co se sakra dělo včera, nebo předevčírem. Tentokrát se to budu snažit napsat stručněji, ale nevím, jestli se zadaří, nebo nezadaří. :D
V sobotu pokračoval můj krásně bláznivý stav a já jsem se ho držela zuby nehty. Nikdy v životě jsem nechtěla, aby mě opustil, ale v hloubi duše jsem věděla, že je to jen taková chvilková maska, štíš, nebo - chcete-li - bublina naplněná šílenstvím, kterému je všechno jedno a stále se směje. Přes den se nic zajímavého nedělo, ale večer jsme s Aly vyrazily do Besedy na Oldies. Šly jsme tam za Matu, která tam byla se svojí partičkou. Chvíli jsme si k nim dole sedly a já vedla crazy rozhovor s Aly. Byla jsem dost mimo. :D Pak jsme šly nahoru na tu párty. Po tom, co jsme si všimly, že na parketě jsou nějaké "staré-mladé", které tančí v podivném a podivuhodném stylu, rozhodly jsme se, že tudy cesta pro sobotní večer nevede. :D Naštěstí nafta v golfíku byla a Matúnky partička taky nebyla proti. Vyrazily jsme tedy do Chluma. Párty to byla taková normální. Ani legendární, ani propadák. Bavila jsem se a zatancovala jsem si. Navíc mě dostával Matúnky Pepa. Je to borec :D Nedokážu popsat proč, ale je to prostě borec a háže úžasný vtípky. Také obdivuji jejich vztah s Matú. K dokonalosti jim chybí opravdu málo. Snad jenom to, že Pepa není Eda. :D
V neděli přišel trošku zlom v mém stavu. Vůbec si nepamatuju, co jsem celý den dělala, ale večer jsem si psala s Johnem. Zeptala jsem se ho na jeho oblíbený film a pak jsem si ho pustila. Je to Dark City. Strašně pesimistickej a temnej film. Brrrrr. Navíc John měl blbou náladu... učil se anatomii a jeho nálada se přenesla i na mě. Začala jsem přemýšlet a to jsem neměla dělat. Přemýšlela jsem o svém životě, ve kterém jsem neviděla vůbec žádný smysl, o mojí prokleté rodině, o problémech mých přátel, o vejšce.. říkala jsem si, že už se sakra musím rozhodnout, co s tou školou mám dělat. Mám jít na jazykovku? Mám zůstat? Mám si dát přihlášku znovu na KU? Co je správné? Jak se mám rozhodnout, abych konečně byla šťastná? Připadalo mi, že pokaždé, když se rozhodnu, moje rozhodnutí je špatné.
V pondělí mi bylo líto, že už se od rána nemůžu usmívat jako před týdnem. Lidský nálady jsou prostě na zabití. Smůla, že nemůžu zabít ty špatný. Den byl nudný. Ráno jsem nestíhala a přišla jsem pozdě na volejbal. Navíc jsem zjistila, že mi paní s klíčema od šaten vyměnila ISYC kartu. No prostě docela faily :D Co mi zvedlo náladu, byl trénink - gymnastika. Trénovala jsem zase svoje holčičky a byl to skvělej pocit - vidět, jak se zlepšují pod mým vedením hodinu od hodiny.
V úterý jsem vstala (asi v půl 12.. spala jsem okolo 11 hodin a vůbec mi to už neni divný), oblíkla se, nasnídala.. a pak mě napadlo, že přece nepojedu do školy jen kvůli jedný hodině. Tak jsem se zase svlíkla a oblíkla do domácího, sedla si k počítači a nejela jsem nikam. Začala jsem si krutě uvědomovat svoji lenost. :D Brácha přišel ze školy, tak jsem nám uvařila a pak jsem si připravovala hodinu na Základy gymnastiky, doplňovala jsem si něco z Dějin TV a mezitím jsem se flákala u telky nebo tady.. Den utekl rychle a večer jsem si šla psát s Johnem. Náladu měl pořád na houby, protože celý týden měl nějaké zkoušky... Tak jsem se tentokrát snažila ovlivnit já jeho. Snažila jsem se být pozitivní a optimistická. Vůbec nevím, kde se to ve mě vzalo :D ten večer jsem hodně vzpomínala a psala jsem mu o všech svých přátelích. Všechny jsem mu popsala, řekla jsem, co je na kom důležité, co na kom mám ráda, jak dlouho koho znám.. Člověk si připomene spoustu věcí.
Ve středu jsem spala pro změnu asi jen 5 hodin, ale bylo mi to jedno. Náladu jsem měla zase skvělou a vrátila se mi i šílenost a smích. Ráno na gymnastice jsme musely splnit první část zápočtu - přeskok, který obsahoval skrčku a roznožku. Zvládla jsem to v pohodě a koukala jsem na vystresovaný holky. Mě už nestresuje nejspíš nic. Je mi všechno jedno... Koukala jsem z okna, jak krásně sněží. Na stolním tenise jsem neskutečně stírala učitele. Ten ze mě byl úplně hotovej. :D Ale úplně. Trochu mi připomíná Rosalindu, ještě za starých dobrých časů. On rád lidi buzeruje, tak jsem se do něj taky opřela a když jedl o hodině housku, vysvětlila jsem mu, že při hodině se nesmí jíst a že dává špatný příklad studentům. :D
| ...Pak všechny strašil sez zápočtem, ať se jako koukaj učit ty údery. Oni z toho byli všichni posraný a já jsem se tak usmála a povídám mu, že je dneska nějakej zlej, že si teď budou všichni myslet, že to s tim zápočtem myslí vážně... On se mě zeptal, co si teda myslím já. Řekla jsem mu, že je to tajemství. :D Potom jsem se tam uvolněně smála a vtípkovala tam s jednou holkou a pan učitel mě chtěl asi postrašit a řekl "Hele, ty se mi zdáš nějaká v pohodě. Ty asi nepotřebuješ ty dva kredity, viď?" :D To si pán myslel, že mě zajímaj nějaký kredity. Já jsem Jedi, zamáchám pazourou a kredity budou stačit! To jsem mu ale neřekla. :D moje odpoveď "No víte, mě je to vlastně úplně jedno", mu vyrazila dech dostatečně. Začal se smát a říkal, že takovej přístup se mu moc líbí. Pak jsem šla s úžasnou náladou odvést dvouhodinovku na Základní gymnastice. Měla jsem úplně pošahaný téma - cvičení na žebřinách, do haly se mi nasral další učitel, takže nebylo slyšet ani slova, přivezly tam rotopedy a motnovaly je.. ale mě to bylo jedno a učitelka ze mě byla zase unešená. Já nevím, jak to dělám. :D tak jsem si pak v pohodičce šla na zápočet z plavání a trhla jsem světovej rekord. Chci říct světovej rekord mého plavání :D kraul 100 m za 1:33 a znak 40 m za 40 sekund. Měla jsem radost, a jela jsem domů. Doma jsem džoukovala s rodinou, s mamkou a se všema. Měla jsem prostě šílenej stav. Mamka si chvíli myslela, že fetuju. Já si to myslela taky, ale nemohla jsem si vzpomenout, že fetuju, takže asi nefetuju. Jelikož byli čerti, šla jsem ven s Jirkou a Májou. Později se k nám ve zběsilém pobíhání Břilicema připojil i brácha. Začínám se vážně bát, že vypadám na 14 let. :D Jak jsme byli venku tak mě tam byl takovej namachrovanej klučík.. mohlo mu bejt tak 14 a vždycky k nám přišel a chtěl po nás cígo .. pak na mě furt hlásil jako ať se nebojim a jdu k těm čertům blíž.. pak šel vedle mě a řekl, že je Honza.. tak jsem mu řekla že jsem Maruška a on "To je nádherný jméno" nějakej klučík vedle nás mu řekl "Nenabaluj"... a pak když jsme měli jít za těma čertama je pronásledovat tak už se mi nechtělo a on si zase myslel, že se bojim a řekl "pojď, neboj.. já tě budu držet za ruku" V tu chvíli jsem si říkala wtf omg lol a podobná slova! :D Když jsem se vrátila domů, šla jsem na PC a psala jsem si úžasné šílenosti s Aly, procházela jsem náš úžasnej blog a neustále jsem se tlemila a vzpomínala. Beautiful evening (and night - šla jsem spát strašně pozdě :D) Ve čtvrtek jsem si to trádovala zase do školy - na kondiční trénink, pak na volejbal, přednáška z fyziologie a domů. Měla jsem Vánoční náladu a usmívala jsem se na lidi. Večer jsem si psala s Johnem. A pátek. Plán byl jasný. Upíří deníky, uklidit, udělat si oběd, nudit se. Nuda byla tedy opravdu strašná. Chtěla jsem jít ven, protože bylo hezky, ale kdybych šla sama, moc bych přemýšlela a jelikož jsem nebyla v nejlepší náladě, tak by to špatně dopadlo. Tak jsem se sebrala a šla jsem k babičce. Ta mi udělala kafe a chvíli jsme si povídaly. Já potom šla nahoru za Katkou a Terezkou a hrála jsem si s nimi celý den. Bylo to dokonalý :-) Večer jsem přišla domů a neměla jsem tušení, co teď dělat. Naštěstí mi napsala Matúnka a pozvala mě k ní domů na film. Jela jsem nadšeně a moc ráda! Nádherně jsme pokecaly v gympláckém stylu a řešily jsme spoustu věcí. Například článek, který Matu četla o konci světa. Co když opravdu bude? Máme posledních 14 dní života. Co s nimi? V 11 jsme nabraly Rouski, která přijela vlakem z Prahy a jely jsme do Kubáče, kde jsme si sedly a daly si "kafe". Matú zamluvila Kubáč na naší třídní akcičku. Pak jsme navštívily Víťu, ale bylo asi opravdu hodně pozdě, protože nás ani nepozdravil. Zamrzelo to. Každopádně večer to byl skvělý. ¨ V sobotu pokračovala nuda. Naštěstí jsem měla ve 3 sraz s Rose a Matu na náměstí. Šly jsme do divadla na vánoční pohádku :-) Akorát bylo super, že mi taťka oznámil, že nemůžu jet autem, takže jsem vyrazila pozdě a musela jsem jít pěšky. V tu chvíli jsem byla ráda, že dělám sportovní školu, protože jsem musela skoro celou cestu běžet :D Pohádka byl krásná a navodila vánoční atmostféru. Potom jsme se šly projít a skončily jsme u Rouski doma na čaji. matú nás záhy opustila, chvátajíc na Věneček. Nálada se stala melancholickou a já měla najednou před očima všechny ty strašlivé problémy. Nejen své, ale hlavně problémy Rose a Vítka. Bylo mi smutno, chtělo se mi brečet, ale musela jsem kvůli nim být silná. Potom mi volal taťka - musela jsem ho odvézt do Domanína na čertovskou párty. když jsem ho odvezla, vrátila jsem se pro Rouski a šly jsme do dada klubu, kde jsme si spravily náladu novým projektem psychopat. Doufám, že máme v sobě tolik spisovatelských dovedností, že se nám ho podaří zrealizovat. Zatím nechám tento projekt obestřen tajemstvím. :P V noci na počítači mi pak Rose napsala, že pravděpodobně znovu uvidíme Marciho! Hurááááááááááááááááááááááá :D :-) :-) :D Joooooo.. legendary!!!! Again and again and again! A dneska? Oběd, telka, počítač.. pak jsem jela za makou do krámu, kam mi její kamarádka přivezla miliardu letních bot. tak jsem je protřídila a na sále si zkoušela sestavu na zápočet - skákání přes švihadlo. Ty 2 dvojštvihy za sebou prostě nedávám. No a to je asi tak všechno, co o uplynulém týdni vím. A vůbec nevím, co se s Johnem. I miss him :-( PS: Zítra mě čeká test z pravidel volejbalu. Takže may the Force be with me :D and of course with all of you :-* S láskou Bells. :-* |