close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Týden č. 8

18. listopadu 2012 v 23:41 | Bells |  Isabella
To čumim! Vůbec se mi to dneska nechce psát. Víte proč? Protože si vůbec nepamatuju, co jsem minulý týden dělala :D Je to takovej ten pocit, kterej člověk má po kalbě plný chlastu a chlastu a chlastu. Nepamatuju si nic, jako tenkrát, když jsme jeli do Chluma :D To na mě sedí, co? No nic, nechám těch keců a jdu si vzpomenout aspoň na nějaké každodenní maličkosti.



Táááááááákže. Pondělí bylo ráno určitě zase hnusně. To je poslední dobou pořád :D Ale moc mi to nevadilo, měla jsem dobrou náladu. V autobuse jsem zase jela s Andrejkou, z čehož se asi stane tradice, zítra s ní určit pojedu taky. Na volejbal jsem tentokrát dorazila celkem včas a ani jsem nemusela celou cestu běžet. Hodinu jsem absolvovala celkem v klidu a pak jsem měla domluvené rande u oběda s Miu. Musela jsem ale samozřejmě jít i se Soňou, které by příští týden měli už sundat sádru, takže jí nebudu muset zavazovat tkaničky a oblékat. V menze bylo narváno a já se štěstím zabrala stůl a pomohla jsem Soně donést na stůl její tác s jídlem, když přišel Saša se Štěpánem (kluk, co jsem ho poznala na tělocvikářské párty) a chtěli si k nám přisednout. Musela jsem je ale poslat pryč, protože jsem čekala na Miu a oni by se tam už prostě nevešli. Když Miu přišla, zase se mi zlepšila nálada. Najedly jsme se a vydaly se do kavárny na kafe, který jsem vážně potřebovala. Poslední dobou jsem totiž strašně unavená a pořád bych jen spala. Asi spavá nemoc. Blbý je, že přichází jen přes den.. V noci se mi spát nechce nikdy. Miu mi mimo jiné sdělila, že má novou spolužačku Mautinku! Po té smutné chvíli loučení jsem se vydala sama směrem k halám, čekat tam na přednášku. Přednášky uběhly nudně a pomalu, jako vždycky. Pak už jsem mohla jet domů - neboli na gymnastiku. Dostala jsem svojí skupinku holčiček a trénovala je, když se najednou ve dveřích objevala mamka. V tu chvíli jsem úplně zapomněla, že jsem měla před šestou už čekat před tělocvičnou, protože nás čekala cesta do ČB na koncert Dana Landy. Urychleně jsem se s holkama rozloučila a už se jelo zpátky odkud jsem odjela :D Ten koncert nebyl jen tak ledajaký koncert. Byl to koncert akustický jehož hlavním cílem bylo to, aby si Landa s námi mohl otevřeně promluvit v kruhu rodinném. Bylo to úžasný a strašně inspirující. Byla to poslední šance slyšet Landu zpívat, protože ukončil svojí hudební kariéru a bude se teď snažit dostat naší republiku z těchle sraček. Je moc statečnej a já ho obdivuju a opravdu mě přesvědčil, že cestou, kterou se teď hodlá ubírat určitě dokáže víc, než kdyby psal nové písničky. Už se těšim na Slavíka, dívejte se! :D Po koncertě jsme byli všichni úplně nabitý pozitivní energií, energií taky něco změnit a ne jen takhle nečinn sedět a nic nedělat. Jenže jsme nevěděli, co... a stále nevíme.
V úterý ráno jsem si mohla spát přímo královsky, protože už nemám atletiku a tak mě do Budějc nutila jen jedna věc- sebeobrana od 3 hodin... kdyby to nebyl jedinej předmět, kterej mě baví, tak bych tam ani nejela :D Každopádně jsem si došla na oběd do menzy, kterej byl teda hrozně odpornej a ani jsem ho nedojedla, pak na kafe dolů do bufetu, kde jsem dočetla Kupce benátského a pak už na sebeobranu, která byla zase super. Tahhe hodina mě nejspíš nikdy nezklame ;-) Potom jsem v Mercury po dlouhé době zase měla čas na prolejzání krámů. Poslední dobou jsem úchylná na zkoušení bot :D Cesta domů byla o ničem jako vždycky. Už mě docela začíná štvát, že si nemůžu dát nový písničky do telefonu, protože mám nějak rozbitou SD kartu.. a je tak rozbitá že nejde ani naformátovat. :D Zkoušela jsem všechny dostupné možnosti opravy včetně bouchání, bouchání, poklepání, foukání a.. bouchání :D a nic no. Večer mě začalo být trochu nevolno.
Ve středu ráno mi už bylo značně nevolno - bolelo mě v krku takovou divnou bolestí a byla jsem nucena probudit se nekřesťansky brzo... a to už ve třičtvrtě na sedum. ! :D nemám ráda středy, narušujou mi můj prázdninovej režim vstávání. Když nad tím tak přemýšlím tak nejen režim vstávání :D Gymnastika byla v pohodě. Zápočet bych si dala už teď. Stolní tenis byl taky fajn.. Základy gymnastiky tentokrát vedl Jindra a měl překážkovou dráhu. Neumím lézt na provaze! No a potom plavání. Holky mi zmizely, tak jsem šla na plovárnu sama, tam jsem si koupila kafe a sedla jsem si tam k jedné holce s druháku, se kterou jsem si hezky popovídala. Utvrdila mě v tom, že jsem vážně na špatné škole. Příští rok bych měla 14 hodin povinného tělocviku týdně. :D Teď už jsem naprosto odhodlaná k tomu, podat si znovu přihlášku na KU. Nejspíš si podám přihlášku i na FF v ČB, ale to si ještě rozmyslím. Každopádně budu muset praktikovat samostudium. Dost by se mi šiklo, kdyby mě k tomu někdo nutil, protože jak se znám, tak se sama nedonutím. Tak nějak jsem si to plavání odplavala a na konci se i trochu schovala, protože už jsem neměla sílu plavat další dva bazény a konečně jsem mohla domů. Anatomii už asi nikdy mít nebudeme, ta učitelka je nemocná už měsíc. Pohoda. V autobuse jsem byla ráda, že jsem neusla a vypadala jsem jako mrtvola. Došla jsem k mamce do krámu, rozvezla jsem housky a dojela jsem domů, kde jsem se nadopovala paralenem a lehla jsem si. Zítra seru na školu, proběhlo mi hlavou a hned jsem měla lepší pocit.
Pokud se vám zdá, že nepíšu o večerech, tak je to schválně, jsou totiž všechny stejné a já už nevím, co tam psát,.. sedím u počítače a koukám na filmy... většinou počkám tak do dvanácti a pak si jdu lehnout a čekám až usnu.
Ve čtvrtek jsem dodržela to, co jsem si předsevzalaa vysrala jsem se na školu. Pěkně jsem se flákala doma, dopovala jsem paralenama, ležela jsem a koukala jsem na filmy a seriály. Ani oběd jsem si neudělala. Myslím, že jsem za celý den udělala jen tolik kroků, které byly potřebné k tomu, abych se dostala na záchod a zpět do postele. Díl Lovců byl dobrej!
V pátek jsem musela vstávat už v 6 ráno. Hnus. Je to totiž jeden z těch 2 pátků, kdy musím povinně do školy na cvičení z fyziologie. (Další takový pátek bude konec světa! A to doslova :D vychází totiž na 21. 12. )... Bylo to na Džejkoba, protože mi bylo furt blbě. Ale koupila jsem si paralen grip a bylo líp :D (moc ne :D) Na cvičení byli v mý skupině samý kluci a jen jedna holka, kterou jsem nikdy neviděla. Když jsme se měli rozdělit do skupinek, ve kterých budeme pracovat, tak jsem se nasocila k ní, jestli s ní jako můžu být.. a ona že by byla moc ráda. Nejspíš taky nechtěla, aby jí kluci pohmatem na hrudníku měřili dechovou frekvenci. Chytrá holka. :D Zjistila jsem, že je čtvrťačka a k fyziologii měla dost odpor. Trochu jsme to tedy flákaly, ale měly jsme všechno hotový jako první (nejspíš proto, že jsme třeba nedělaly dřepy a hodnoty jsme si vymyslely :D) V půl 12 nás učitelka pustila, tak jsem své partnerce poděkovala za spolupráci a jela jsem domů. V autobuse bych možná i usnula, ale nějaká holčička přede mnou byla dost neposedná a pořád skákala na své sedačce a neustále mi sahala na boty a na nohy a taky křičela na celej autobus. Šla jsem pak do krámu, kde byl Jiřík, který tam čekal na bráchu a na taťku, který jel pro jejich mamku do nemocnice, kde podstoupila miniinterupci... Chvíli jsme si povídali a pak tam přišel ze školy i brácha a odešli spolu s Jirkou pro pizzu. Já jsem jela domů a tam jsem si zase lehla a pustila si deníky. Po dlouhé době suprovej díl, u kterýho jsem se nenudila! Jen tak dál! Uvařila jsem si něco k jídlu, dala deníky na flešku a jela jsem k Rouski domů, kde jsem se s ní na to koukla znovu. Pak jsem jela pro mamku do krámu, doma se převlékla a vyrazila na nezapomenutelnou akci. Naše premiéra BD 2! Musím přiznat, že kvůli nemoci jsem byla v takovém stavu, že mi bylo absolutně jedno, že jedu na nějakou premiéru. Vůbec jsem na to neměla náladu a nechápala jsem, jak je to možný. Vzala jsem ferárko a nabrala jsem postupně Aly, Nesy, Rouski (ta tam nebyla), Matu, Rouski (na podruhé se nabrání zdařilo) a jely jsme. Cesta byla fajn, ale nestíhaly jsme a tak v ČB musely holky vyskočit z auta za jízdy (kecám) a běžet vyzvednout lístky, zatímco já jsem hledala místo na parkování. Všechno se zdařilo a my už seděly v červeném sále číslo jedna a film začal! Já si teď vůbec nedokážu vybavit, co v něm bylo. Jen takové útržky. Vím, že se mi to strašně moc líbilo, ale po prvním zhlédnutí musím říct, že první část mě emocionálně sebrala mnohem víc. Nejspíš to bylo i kvůli mé náladě. No.. a po necelých dvou hodinách byl celé sáze konec. Nechtěla jsem si to připustit a tak jsem měla hodně veselou náladu a užívala si chvíle s holkama, protože je mám strašně moc ráda a je mi s nima úžasně. Jsou to prostě lidi, kterým věřím, se kterými si mám co říct, před kterými se nebojím hodin nějakej ten suchej vtípek a hlavně, před kterými se nebojím být sama sebou. A za to, že je znám takhle dobře mimo jiné vděčím Twilightu.. a moc dobře si to uvědomuji. Kéž bych s nimi mohla být stále ve škole... Cesta zpátky byla super. Většinou jsme řešili nějaké vtipné zážitky z naší bohaté minulosti. Postupně jsem holky vysadila (Matú šla ještě na ples rybářů) a pak už zaparkovala ferárko a šla domů. Spát se mi nechtělo a tak mě čekal počítač. Až doma jsem si uvědomila, že je konec a bylo mi.. smutno.
V sobotu jsem celý den nevytáhla paty z domu a snažila jsem se doléčit se. Vzbudila jsem se asi v 11 a čuměla jsem na TV. Pak jsme s bráchou trochu uklízeli, když přišel Jiřík s Honzíkem na návštěvu. Koukli jsme společně na Jamese Bonda a když večer odešli, pustila jsem se do tvoření protokolu z fyziologie, což mi zabralo docela dost času. Blé.
Dneska jsem pokračovala v sobotním trendu. Odvezla jsem bráchu s taťkou na fotbal, uvařila jsem, šla jsem na počítač, kde jsem si vypisovala nějaký sračky z anatomie, ale když jsem zjistila, že to tady na netu má ta učitelka strašně nepřehledný a na přeskáčku, tak sem se na to vysrala. Asi v 5 hodin jsem se z mě neznámého popudu oblékla a šla jsem se projít sama venku po Břilicích. Asi moje tělo potřebovalo po těch 2 dnech čerstvý vzduch. No a doma jsem zase usedla k počítači, kde sedím až doteď. Zítra mě čeká první zkouška z informatiky. Tu jsme jako předmět neměli, ale musíme z ní napsat test. takže paráda. :D Těším se, co to bude za kokotinky. Držte mi palce! Alespoň už je mi relativně dobře. Díky paralene, jsi kámoš.

S láskou Bells :-* (článek kratší, ale ono se vážně už nedá psát pořád to samé dokola)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alička Alička | 19. listopadu 2012 v 19:08 | Reagovat

:-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

... WE ARE CULLENS