Vážně šestý týden? Ani mi nepřijde, že je to už tolik dní. Tenhle článek píšu později, pře se mi do toho tentokrát vůbec nechtělo, ale teď vážně nemám, co dělat, takže ten čas využiju k tomuhle. Minulý týden jsem končila čtvrtkem večer, kdy jsem si stahovala Lovce. Let's continue.
Všechny večery se mi začínají slévat dohromady, takže už vážně nevím, jestli se mi ten seriál stáhnul nebo ne, ale to vůbec není důležité. Celý pátek jsem se v podstatě snažila co nejvíc válet a tím pádem co nejmíň namáhat mojí zrasenou nožičku. Pokud si vzpomínám, nic zvláštního se nedělo, dokud pro mě v 17:40 nepřijela Aly. Jely jsme ještě nakoupit nějaký dobrůtky na Nesyinu pařbyčku edovskou a pak už jsme zaparkovaly autosalonu. Zrovna šel kolem Beanny, tak jsem ho s úsměvem pozdravila - měla jsem nějak podezřele dobrou náladu. Asi proto, že tenhle páteční večer nestrávím doma, ale s lidmi, které mám ráda. Beanny si šel prý jen pro Honzu. S Aly jsme se dohodly, že plátno necháme v autě a šly jsme zvonit na Nesy. Na oslavě jsme byly první a sedly jsme si na postel. Chvíli jsme si s Nesy povídali a pak se ve dveřích oběvilo něco, co změnilo celou párty určitě k lepšímu. Ne, Eda to nebyl. :D Bylo to koťááátko :D - Sušenka. Je strašně zlobivá a ihned se na nás vrhla a začala na nás skákat, škrábat nás, a samozřejmě, jako správné upírské koťátko, i kousat. Ale stejně byla rozomilá ;-) Chvíli po nás přišla Matu a byla překvapená, že není poslední. Vyprávěla nám svojí super příhodu předchozího dne s Milkou. nezapomenutelná story :D O chvíli pozdji se objevily i Miu s Mautinkou a zábava už byla v plném proudu. Koťátko se už unavilo a spokojeně usnulo v náručí u Mautinky. (Bohužel, nikde jinde spát nechtělo. :D) Rouski přišla asi o hodinu později a potom už jsme mohly Nesy popřát a předat dárek. Myslím, že jí udělal aspoň trošku radost a ihned pro budoucí obraz našla místo na zdi ve svém pokojíčku. Měla jsem se skvěle. Bohužel. Nic netrvá věčně a všechny postupně začaly odcházet. Já s Matu jsme zbyly jako poslední a s Nesy (a pak i s Honzou) Jsme si pustily Kruh 2, protože se nám ještě vůbec nechtělo jít domů. Po filmu jsme se rozloučili a byl konec. Když jsem vyšla ven, tak pršelo a já jsem zas byla sama. Přemýšlela jsem, jestli půjdu domů pěšky nebo jestli zavolám mamce. Jelikož mě bolela noha, zavolala jsem jí a vzbudila jí. Jo, to bylo trochu sobecký, ale já bych pro ní dojela taky. Přijela jsem domů kolem půl 2 a pořád se mi nechtělo jít spát, tak jsem šla na chvíli ještě na počítač.
V sobotu jsem nejspíš celý den nedělala vůbec nic, protože si absolutně nic nepamatuju. Myslím, že jsem viděla pár dobrých filmů, taky jsem četla, vařila, koukala na seriály, dělala si zábaly na nohu... Nic, co by bylo neobvyklé nebo zajímavé pro tenhle článek.
Neděle na tom byla v podstatě úplně stejně. Stejná náplň, stejné plýtvání časem. Dočetla jsem Zorra od Isabely Allende. Moc hezká knížka. Akorát jedna věc se změnila. Nechala jsem si od strejdy přivézt rotoped, abych mohla splnit to, co mi doktor nakázal. Rouski mi poslala film Zorro v angličtině a já jsem u něj 40 minut jsem poctivě šlapala. Večer jsem taky zavzpomínala na starý časy, kdy jsem sledovala taneční soutěž So you think you can dance. Shlédla jsem znovu spoustu videí a zachvátila mě nostalgie. Tanec mi chybí. Občas si říkám, co by se stalo, kdybych tenkrát šla na konzervatoř. Třeba bych byla šťastná. Třeba ne. Každopádně by ze mě byl někdo úplně jiný a s největší pravděpodobností by nikdy nevznikl ani tenhle blog.
V pondělí jsem spala dýl. Vykašlala jsem se totiž ráno na volejbal. Pořád jsem totiž měla prst v dlaze a nechtělo se mi tam jentak sedět a koukat na ostatní jak hrajou. Nebo lépe řečeno, jak se snaží hrát, protože naší hře se hra, říkat nedá. Do školy jsem jela až odpoledne na přednášky a po nich hned zase domů. Bylo to divný. Cítila jsem se strašně izolovaná a víc sama, než kdy jindy. Nikdo se se mnou nebavil. Zase. Když jsem dojela do Třeboně, šla jsem rovnou na gymnastiku. Ta noha byla trochu lepší, ale pořád mě to bolelo. Navíc jsem měla náladu pod psa a vůbec se mi nechtělo cvičit, tak jsem si vzala nejmenší holčičky a trénovala jsem je. To mi trošku zvedlo náladu. Doma jsem si pak stáhla první film s Bradem Pittem, který jsem našla - Meet Joe Black (viděla jsem totiž o víkendu Tróju a tak jsem na něj měla náladu) Ten film je hodně dlouhej, takže jsem stihla skouknout jen půlku, ale už tehdy jsem věděla, že to bude dokonalej film. Bylo tam spoustu myšlenek o životě, o emocích, o citech. Převážně o lásce a o tom, jak je bez ní všechno zbytečné... Ten film se mi strašně líbil a po dlouhé době mě něco tak zaujalo a taky parádně rozbrečelo. Pondělí jak má být. :D
V úterý jsem musela jet do školy na atletiku i když jsem neměla v plánu cvičit. Ráno byla strašná zima a já jsem musela jet na nádraží na kole. Začíná mě štvát, že sice mám auto, ale teď ho má spíš mamka. Samozřejmě po ní nechci, aby jezdila na kole ona nebo tak. Jen mě prost nebaví jezdit na kole v týhle zimě. Nemá to řešení, takže nevím, proč si stěžuju. Na atletice jsem si zase sedla a sledovala, jak ostatní plní zápočtové požadavky. Největší problém všem dělal skok do dálky. Eva s Terezou to nedaly a Pavla zase nehodila krikeťák, takže byly trochu naštvané. Po téhle dvouhodinovce jsem šla do menzy na oběd. U stolu tam seděl sám Honza, nebo aspoň myslím, že se tak jmenuje. Už jsem se o něm zmínila. Studuje dvouobor TV a Psychologii. Já jsem byla ráda, že si budu mít ke komu přisednout a on byl rád, že tam nemusí sedět sám. Povídali jsme si a pak přišli Soňa s přítelem a sedli si k nám. Naobědvali jsme se (Soňa nic nesnědla :D) a pak jsme tam asi ještě půl hodiny seděli a povídali si o tom, jak je všechno nahovno a že chceme přestoupit. Taková optimistická debata. :D Když jsme se konečně odhodlali opustit náš stůl, vydala jsem se na sebeobranu. Rozhodla jsem se, že tentokrát už budu cvičit. Jestli jsem do té doby neměla dobrou náladu, tak tam se mi rozhodně zlepšila. :D Jediná hodina, kde se dá mluvit o přátelské atmosféře a o tom, že si tam ostatní uvědomují mojí existenci. To člověka potěší. Sice na mě nevyšla dvojice, ale to bylo jedno, protože jsme se střídali, takže jsem se "prala" i s pár klukama. Největší džouk, ale byl, když jsme si měli nacvičovat obranu proti škrcení na zemi. Učitel ležel a jeden kluk ho měl škrtit, aby nám to názorně předvedli. Potom učitel řekl :"Tak... ty mě teď znásilňuješ a mě se to moc nelíbí, takže ti dám prsty do očí..." V tu chvíli mi to přišlo strašně vtipný. :D Ještě vtipnější ale bylo, když na mě vyzbyl učitel a měl "znásilňovat" mě :D Takže jsem se s ním chvíli prala. Je dost namakanej, takže to není jen tak ho ze sebe schodit nebo odkopávat nohama. Každopádně mě pochváli a řekl mi, že vím jak na to. Byla jsem potěšená a spokojená. Navíc jsem doběhla dřívější autobus a řidič už sice chtěl odjet ale kvůli mě zastavil, počkal a znovu mi otevřel dveře. S dobrou náladou jsem jela domů. Večer jsem zase sedla na rotoped a za jízdy jsem dokoukala Meet Joe Black.
Ve středu jsem na autobus jela ráno s mamkou a bráchou. Jediný den, kdy nemusím využívat kolo. Noha mě nebolela, tak jsem si řekla, že budu cvičit na všech hodinách. Začátek byla gymnastika. Gusta si nás tentokrát vůbec nevšímal a tak jsem ani tak necvičila. Jediný, co si pamatuju je, že jsem se na hrazdě flákla do nohy, když jsem dělala přešvihy a strašně mě to bolelo. Navíc holky řešily lyžák. V pondělí za mnou přišla Pavla a řekla mi, že s holkama pojedou na ten druhej termín a ať se tam přihlásím. Jenže, když jsem se večer dostala na internet, už tam bylo obsazeno a já se přhlásila na ten první. Druhý den ve škole jsem to řekla Soňe a ona mi řekla, že se tedy přihlásí na ten první i s přítelem. Každopádně ve středu holky říkaly, že už je tam zase volno a mluvily o tom, že tam jedou všichni, co se spolu baví a že to bude skvělá parta. Mě došlo, že když pojedu v tom 1. termínu, nebudu tam absolutně nikoho znát a Soně s přítelem bych tam akorát křenila. Navíc určitě budou mít pokoj spolu a já budu mít asi nějakej pro Forever Alona. Rozhodla jsem se tedy, že se přihlásím na 2. termín, pokud tam bude večer ještě místo... Po gymnastice jsem se hnala do tělocvičen na stolní tenis. Tam jsem to trochu flákala, protože se mi nechtělo nic dělat. Za ten týden, co jsem nic nedělala jsem fakt strašně zlenivěla. Potom mě čekala dvouhodinovka základní gymnastiky, kterou tentokrát vedla Pavla. Byla jsem psychicky připravená na to, že ve cvičení ve dvojici budu muset být s Jindrou, ale objevil se tam další kluk, který si potřeboval nahradit hodinu a tak jsem byla s učitelkou. To bylo vtipný, protože je strašně vvysoká a tak nám některý cviky vůbec nešly :D Ona si ze mě dělala srandu. Je dost pohodě. Nakonec jsme spolu vyhrály hru o čokoládu. Musely jsme dělat trakaře. Porazily jsme kluky a dostaly jsme čokoládu za odměnu. Pak jsme se ale stejně rozdělily. :D Potom přišla divná změna. Na plavání jsme tentokrát šli společně. Já, Eva, Tereza, Pavla a Jindra. Holky kouřily a tak jsem si povídala s Jindrou. Toho kluka mám ráda. Zdá se mi fajn. Dozvěděla jsem se, že dělá DJe. Udělalo se hezky a mě bylo v zimní bundě horko, tak jsem si jí sundala. Za mnou se ozvala Tereza "Maruš, tobě je horko?" " Jo" Potom začala naznačovat, že to je, protože jdu vedle Jindry. pak se mě zeptala "Jsi svobodná?" " Jo jsem, ještě si mě nikdo nevzal." "Jooo, já vím, myslela jsem jako, jestli s někým chodíš.." "Ne, nechodím." V tu chvíli se ozvala Eva. "Fakt ne? Ale na facebooku jsi zadaná." Najednou mi to došlo. Lidi už jsou tak zblblý facebookem a tak mu věří, že si všichni mysleli, že chodím s Edou Edouškem. Najednou jsem nevděla, co jim na to říct. jak mám těm neznalcům vysvětlit celý ten obsáhlý ftípek s Edou? Nakonec jsem ze sebe dostala jen to, že ta osoba, kterou tam mám ve vztahu, neexistuje. Všichni se tomu divili, ale nikdo o tom už nic neřekl. Nejspíš si myslí, že jsem divná, ale mě nezajímá, co si o mě myslí. Plavání byl tentokrát záhul. Celou dobu jsme plavali po sobě 40ti metrový úseky kraul. Jediná chvíle oddechu byla ta, když jsme se teoreticky učili znak. To byla ale chvilka a ne chvíle a pak bohužel přišla praxe. Uplavala jsem snad dvatisícečtyřistapadesátoooosum kilometrů a když jsem vylezla z vody, necítila jsem nohy. Když jsme si fénovaly vlasy, holky mezi sebou řešily jak půjdou večer v cinestaru do hospody. Já jako bych tam ani nebyla. Byla jsem hotová dřív než ony, tak jsem je pozdravila na rozloučenou. Myslím, že mi ani nikdo neodpověděl. Pozdravila jsem je tedy znovu a důrazněji. Tentokrát si mě všimla aspoň Pavla. V tu chvíli jsem byla strašně ráda, že nám odpadla anatomie. Zase. A že můžu jít pryč. Měla jsem co dělat, abych se pomalu dostala na zastávku městský a nechala se odvézt na nádraží. Z nádraží jsem šla jako vždy do domu, kde jsem vzala přečtený knížky a šla jsem si do kihovny půjčit nové. Pak jsem nabrala bráchu, zajela do krámu, rozvezla housky.. Každodení stereotyp. Doma jsem si uvařila teplé jídlo, protože ve středu nestíhám oběd a byla jsem vyčerpaná. Potom přijel na násvštěvu děda s babičkou z Krumlova. Ráda jsem je viděla. Také mi přišla smska od Rouski. Přiletěl jí z Belgie Jacky ;-)
Ve čtvrtek jsem zase mohla spát dlouho. Vážně mi to takhle vyhovuje, můžu být na počítači dlouho do noci a nic nedělat a ráno spát dlouho - přesně jako o prázdninách. Je to jako bych měla stále prázdniny, jen teď musím jezdit do Budějc a být tam s lidmi, s kterými mě nic nepojí. Měla jsem nastavený budík, ale když zazvonil, slyšela jsem jen, jak venku prší, tak jsem spala dál asi až do 10ti, když už pršet přestalo. Venku bylo strašně hnusně, zima a foukal studený vítr. Vůbec jsem v tom nemohla jet na kole a myslela jsem, že se rozbrečím a se vším seknu, zahodím kolo, vrátím se domů a už nikdy nevystrčím nos a shniju doma ve svým koutku. Nevím, co mě donutilo dojet na nádraží. Každopádně zase jsem seděla v buse. Tentokrát jsem si ale zapomněla sluchátka a cesta tak byla nesněsitelnější než kdy jindy i když jsem s sebou měla Shakespeara. Nejspíš jsem se přespala a tak jsem byla strašně unavená a furt jsem zívala. Čekla mě kondiční trénink, který mám s Vondruškou. Šli jsme zkouknout posilovničku, co máme v halách. Nic moc. Pak mě čekalo volno a já jsem si po delší době znovu mohla sednout ke své oblíbené řece, na svoji oblíbenou lavičku. Od posledně se to trochu změnilo, byla zima a všude bylo míň lidí. Voda, ale stále plynula stejně, jako plynul čas. Snědla jsem si řízek, který ráno mamka udělala bráchovi k svačině a šla jsem na volejbal. Tam mě překvapil Honza. Šel si nahradit jiný volejbal. Tentokrát se nás sešlo strašně moc a nehrálo se tak dobře. Rozhodla jsem se tedy zůstat i na další hodinu. Taky abych nemusela tak dlouho čekat na přednášku. Tak jsem si parádně zahrála. Alespoň něco. Přednáška pak utekla rychle. Bylo nás tam strašně málo. Seděla jsem vedle Pavly a řekla jsem jí, že na ten lyžák jsem se přihlásit nestihla, že už tam zase nebylo místo. Vypadala, že je jí to opravdu líto. Potom se mnou šla do Mercury, protože nám odpadla přednáška a ona měla čas. Myslím, že kdyby na přednášku přišly Eva s Terezou, tak by šla s nima, ale jelikož nepřišly, zbyla jsem já. Každopádně bylo fajn, že se mnou šla. Koupily jsme si kafe a vypily ho. Začínám jí mít docela ráda. Alespoň ji. Když jsem pak přijela do Třeboně, mamka mě vyzvedla na nádraží a jely jsme domů. Měla jsem za sebou další školní týden a stáhla jsem si nový díl Lovců na kterej jsem se i koukla.
V pátek jsem se vstáváním zase nechvátala. Stáhla jsem si Upíří deníky a koukla na ně. Obrovské zklamání!!! Let'S kill Elena! Pak jsem uklízela, vařila and the staff... Taky jsem koukala po dlouhé době v televizi na Buffy. Odpoledne jsem jela za mamkou do krámu, musela jsem uklidit pokoj a koupelnu se záchodem po pánovi, co tam spal a připravit pokoj pro Rouski s Jackym. Byli tam i Lucka s Pavlíkem. Lucka se nabídla, že mi pomůže, tak to šlo rychleji. Pak jsem si vzala notebook a šla do sálu, že si jako budu tancovat, jenže přišel brácha s Luckou a čuměli na mě. :D To bylo fakt super. Brácha chtěl, ať je něco naučím nebo ať Lucka tancuje taky. Nakonec to dopadlo tak, že jsme si opakovali společenský tance a potom už tancovali brácha s Luckou a já sama. Chvílema jsem na ně taky jen koukala, protože jim to spolu oprravdu strašně moc slušelo a když spolu tančili a hrála jim do toho romantická hudba z Deníků, musela jsem se přihlouple usmívat, jak jsou krásní. Lucku mám ráda. Doufám, že jim to vydrží. Potom jsem jí odvezla domů, do Domanína, bráchu domů a jela jsem za mamkou do krámu, odkud jsme jely na hřbitov, protože byly Dušičky. Asi jsem úchylná, ale strašně se mi líbí chodit v noci na hřbitov. Zvlášť, když to všude tak nádherně svítí. Každá svíčka představovala jednu vzpomínku nějakého neznámého člověka, který někoho zrtatil a po tom dotyčném zbyla jen prázdná díra, která už prostě nepůjde ničím zaplnit. I naše rodina někoho nedávno ztatila. Jsou to už 3 roky, co se strejda oběsil. Od té doby si také začínám všímat, jakou má naše rodina smůlu. Jedno neštěstí střídá druhé. Před rokem jsem také ztratila brášku, který v mamince rostl, ale byl moc nemocný, takže musela na potrat. Zapálily jsme s mamkou svíčky nejen za ty dva a mlčely jsme. Jsem si jistá, že mamka na hřbitově myslela na to samé, co já. Pak jsme už jely domů, já jsem si udělala večeři a jela jsem k Rouski domů, kde jsem se měla sejít s ní a s Jackym. Když jsem tam ale dorazila, ješt tam nebyli a otevřel mi Víťa. Představil mi svojí přítelkyni. Bylo to divný, ale uvědomila jsem si, že existuijí lidi, co jsou menší než já. Ti dva se neustále ocumlávali a pro mě to nebylo moc příjemné. Zase zamilovaný pár. Potom se ozvalo vysvobozující klepání na dveře. Šla jsem otevřít a stál tam on i ona. Jacky netušil, že budu u Rouski doma a byl strašně překvapenej. Nadšeně se usmál, pustil všechny tašky co měl a vrhl se mi kolem krku. To jsem nečekala. Vůbec. A bylo to tak krásný ;-) Přesně pro tohle mám ráda Belgičany. Nemohla jsem uvěřit, že je tady. Byl u Rouski v bytě a bylo to pro mě celé jako sen. Bylo to jako, kdyby tam stál Eda. Skoro:D Byla jsem opravdu šťastná a když jsem viděla, jak se spolu políbili, prostě jsem se musela usmívat. Po tom všem, čím si Rouski i on prošli... Nikdo by nevěřil, že to může dopadnout takhle. Jen já. A ten pohled byl pro mě zadostiučiněním. Měla jsem zase jednou pravdu. Miluje jí a ona jeho. :-) S Jackym jsme pak chvíli seděli sami v obýváku. On je opravdu citlivej.. nebo spíš vnímavej. Já jsem byla v tu chvíli šťasná a na moje poměry v týhle době i docela veselá a připadala jsem si, že jsem v pohodě a on se mě najednou zeptal, jestli mi něco není, že se chovám jinak než v Belgii, že víc mlčím a vždycky se jakoby zaseknu a přemýšlím nebo se tvářím nešťastně. Přitom já si připadala v pohodě.. asi jsem na tom fakt špatně. Co si budeme nalhávat. Ale potěšilo mě, že si všiml. Potom jsem Rouski i jeho ubytovala u nás v domě a šli jsme do Sahary, kde na nás čekaly Petra s ještě jednou kamarádkou, jejíž jméno si bohužel nepamatuju. Nebylo to nijak super setkání, protože holky nechtěly mluvit anglicky a tak jsem si s Jackym povídala jen já a Rouski. Jemu to ale moc nevadilo, protože byl s Rouski a bylo mu úplně jedno kde a kdo ještě je kolem. Občas jsem nevěděla kam se mám dívat :D Když jsem ji pak popřála dobrou noc, byla jsem ráda, že je nechávám o samotě - potřebují být spolu jen oni dva.. a taky, že můžu být i já osamotě. Rázem mi ochabl úsměv a já nasedla do auta a jela jsem domů. Nejspíš na mě bylo moc té opravdové lásky, která je cítit naprosto ze všech, jen ne ze mě. Doma jsem šla ještě na počítač, i když už bylo docela pozdě, ale mě se prostě zase jen nechtělo spát.
V sobotu jsem se probudila sama od sebe v 9 a už jsem nemohla dál spát. Šla jsem k televizi a na něco jsem koukala, uvařila jsem, dojela jsem pro bráchu na fotbal a pak jsem čekala, až se mi Rouski ozve abych s nimi šla na pizzu. Na počítači jsem se do té doby domluvila s Aly, že pojedem na florbal do haly, kouknout jak kluci hrajou. Nebo spíš, že se tam uvidíme s Miu. V hale ale Miu nebyla a mě se tam vůbec nelíbilo. Vzpomněla jsem si na florbalový časy a najednou se mi chtělo jít pryč. A Aličce očividně taky, i když se jí Martin snažil rozveselit. Pak přišla Miu a byla naštvaná, že s ní jsem tam jít nechtěla, ale s Aly jsem šla. To se mě fakt dotklo, protože jsem tam přišla kvůli tomu, že tam Miu bude. Chtělo se mi brečet. Pak jsem si šla sednout k Miu a vysvětlila jsem jí to, takže se se mnou zase bavila. Potom jsme si v podstatě s Miu a Aly jen povídaly a na florbal jsme ani moc nekoukaly. Jen vím, že kluci vyhráli a že jsem chytila jeden míček, co na mě někdo vystřelil. V hale se pak objevila i Rouski s Jackym a představila ho holkám... Pak mě Aly odvezla domů pro auto, já jsem jela do domu za mamkou, povléct znovu pokoj a pak už jsem vyzvedla Jackyho a Rouski u nich doma a jeli jsme do Sahary na tu pizzu. Ten večer byl moc hezkej. Pěkně jsme si popovídali. Ale znovu musím říct, že nic netrvá věčně. Ani jsem se nenadála a už jsem jim mávala na nádraží a oni mi odjeli vlakem. Poslala jsem po Jackym pozdravy a pusu Marcimu. Chybí mi. On a v podstatě všechno. Celý ten úžasný týden, na který jsem v sobotu díky Jackymu hodně zavzpomínala. Když mi vlak zmizel z dohledu, nasedla jsem do auta a jela jsem domů, tam jsem si sedla do obýváku a s mamkou a s bráchou jsme koukali na Avatara. Ten film znám díky jeho nijakému příběhu nazpaměť a to jsem ho viděla jen jednou v kině. Každopádně jsem v tu chvíli nechtěla dělat nic jiného, než na ten film koukat. Potom jsem ještě šla na počítač a spát...
Dneska jsem se vzbudila a začala jsem psát tenhle článek, bloumala jsem na netu, udělala jsem oběd, koukala jsem na Kdopak to mluví a pak na Asterixe a olympijské hry s bráchou... V podstatě nijaký den doma. Před chvílí jsem zase jezdila na rotopedu a dokoukala jsem film Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Taky parádní film... a pak jsem se zas dala do psaní. A co budu dělat teď? Nevím. Další hlášení podám za týden.
S láskou Bells :-*
Matu, Matu... jak si možná odhalila, dostala jsem se na čtení tvých článků až dnes, začínám odzadu, což je možná divné, ale je to tak :-)
Nevím kolik článků dnes zvládnu, už jsem dlouho neviděla tolik nahromaděného pesimismu. A předpokládám, že ty dřívější články budou ještě pesimističtější.
Je mi líto, že to všechno vidíš tak černě, vím, že si na tom psychicky špatně, ale upřímně mě trošku štve Tvůj pohled na věc. Víš sama dobře, že může být hůř a spoustu lidem je v tuhle chvíli hůř než tobě. Avšak a jelikož já se mám fajn, jako vždy, tak Ti slibuji, že se budu snažit Ti trochu zlepšit tyhle černé týdny. Ale musíš sama chtít najít hezké okamžiky i teď a ne jen přemítat nad tím, jaká byla minulost úžasná:-) i když já mám k tomuhle taky dost sklony poslední dobou:-)
Jo Matú a co si takle vymazat ze vztahu Edu Edouška, vím, že to je velice kruté, ale asi by to tolik neodrazovalo potenciální ctitele:D Hele ber to takle, aspoň si od sebe s Edou na chvilku odpočinete, vždyť on už má poslední dobou až úchylně blbé nápady v tom co si přeje, aby to bylo:D Doufám ,že jsem se Tě nějak nedokla Matú, jen to takle cítim a myslím si to, každopadně pořád mysli na to, že nejsi sama!
Nedavno mě napadla hluboká myšlenka, že existují přátele a blízcí přátelé.... a rozdíl? Když potkáš přítele po 1Oti letech, řekneš si s ním co je nového a pak už vládne jen trapné ticho a oba jsou rudí na prdeli z toho jak přemýšlí o čem se bavit. Když potkáš blízkého přítele po 10 letech (sice je to nepravděpodobné, vídají se častěji, ale kdyby náhodou :-D), pokračuješ s ním ve stejném hovoru, kterého jste nechali před 10ti lety a je to úplně v pohodě, protože se dokonale znáte. A já se považuji za Tvého blízkého přítele ;-)
PS: někdy si tak říkám, jaké je to asi zahulit si:D