Tak fajn. Tohle už je divné. Taky vám připadá, že každý další týden uteče rychleji, než ten předchozí? To se mi nelíbí. Zastavte to někdo. Zastavte to stárnutí. Brrrr. Už 4 týdny na vysoké škole a můj pocit se nijak zvlášť nezlepšíl. Ale nepřeskakujme. Teď je pátek večer a mě, pozhlédnutí všech nových seriálů (a dokonce i po tom, co mě přestalo bavit Sims), nezbývá nic jiného, než si tady povídat sama se sebou, protože v televizi nic nedávají a na facebooku se absolutně nic neděje. To ale vůbec není překvapení. Když nad tím tak přemýšlím - tak je to skoro pořád.
Začneme koncem. Koncem předchozího článku. V sobotu večer mě čekala párty, která se dooprovady uskutečnila. I když jsem o tom měla velké pochybnosti. Když jsem nabrala Rose na parkovišti, vůbec se mi nelíbila její nálada. To ona říkala že chce mezi lidi, že je pořád sama, ale do auta mi nasedla se slovy "nechcete jet s Maruškou na tu párty samy?". To jsem těžce nepochopila. :D Ale co. Dohodly jsme se, že rozhodnutí necháme na Matu. Pro tu jsme dojely ke Grilu a její rozhodnutí bylo jasné - párty! A ještě, že tak. Cesta utekla jako voda. Matu pořád něco povídala a, když jsme dojely do Chluma, zase se nám zdálo, že je tam nějak podezřele málo aut. Naštěstí tam ale pár lidí bylo (ne jako posledně na té párty, ze které si nic nepamatuju! :D) Zapluly jsme ke stolu a povídaly si. Rouski mi stále přišla taková duchem jinde. Nejspíš si přála být v Belgii. Po chvíli jsme byly nucené jít tancovat, jelikož nás vytáhli na parket nějací kluci-vtěrky. Potom už to bylo moc fajn. Bavila jsem se. Rouski nám pak najednou zmizela, a když jsme jí šly hledat, zjistily jsme, že telefonuje s Jackym, tak jsme je nechaly "osamotě" :D DJ hrál docela dobře, ale měl podivný zvyk pustit dobrou písničku pokaždé, když jsme s Matu opustily sál :D Zlom večer nastal, když se k našemu stolu postavily dvě slečny a s úsměvem si měřily pohledem mě i Matú, pak se rozchechtaly se slovy, že jsme to opravdu my. Následovalo objímání a slova radosti, pramenící ze šťastného shledání starých spolužaček ze základní školy.
(*To jsem poslouchala při psaní)
Potkaly jsme totiž Silvu, Lenku a Áju. Bylo to úžasné. Holky měly skvělou náladu, neustále se smály a blbly jako na základce. Navíc vypadaly pořád stejně! Neuvěřitelné. S Matu jsme se lehce naladily na jejich vlnu a do konce večera jsme se už jen bezdůvodně tlemily. Člověk se snadno opije z opisltví toho druhého! To já říkám pořád. Jediné, co bylo na téhle párty špatné, byl její konec. Musely jsme vyklidit prostor, protože po Rouski se tam furt někdo sápal a pak už těch kluků nějak přibylo a začali nás nebezpečně obkličovat. Odvezla jsem holky domů a pak i samu sebe.
V neděli bylo venku moc hezky. Uvařila jsem oběd, trochu jsem uklidila a pak už si pamatuju jen to, že jsem šla s bráchou ven na pole, házet si. Zjistila jsem, že mi to fakt nejde. No vlastně jsem to nezjistila, protože jsem to věděla už dávno. Spíš jsem se v tom utvrdila. Atletiku tedy nemám šanci dát. A stále mi to nevadí. Večer jsem šla do bazénu s Laďkou. To jsem ale neměla dělat, protože jsem zjistila, že už neumím ani plavat. Laďka mi řekla, že mě v té škole tak zblbli, že teď plavu hrozně. Taky to sama cítím, protože jakmile mě to začali učit technicky, víc nad tím přemýším a dělám pak kraviny a víc se topím než dřív. Ach jo. Plavání tedy taky nemám šanci dát. :D Když jsem pak vezla Laďku domů, u paneláku na nás čekala scéna z akčního filmu. Nějaká dvojice se tam hádala a ten chlap do té ženy dost silně strkal. Ta mu na oplátku vrazila pár facek a celou dobu přitom histericky řvala a brečela. Toho chlapa tím ale naštvala ještě víc, takže jí mlátil silněji. My seděly přikované v sedačkách a čuměly na to. Tohle je přesně ten moment, kdy ztuhnete a nevíte, co máte dělat. "Maru, já tam nejdu." "Já taky ne, ale měly bysme něco udělat!" Laďka pak zavolala svému bratrovi, aby sešel dolů. Naštěstí se situace uklidnila a ty dva si šli sednout na schody a asi si o tom chtěli promluvit, takže jsem odjela domů...
V pondělí už mě zase čekala povinnost. Donutila jsem se vstát a jet do školy. Tedy nechat se odvézt do školy (jenom na nádraží, i když jsem tetu přemlouvala, jestli by mě nechtěla vzít až do Budějc - za pokus člověk nic nedá) Na autobusáku jsem se potkala s Andrejkou P. Bylo to další příjemné shledání. Ceslou cestu jsme si povídaly. Zjistila jsem, že jí se také na vejšce nelíbí. Na druhou stranu se jí ale líbí život "na bytě" v ČB, Nevím, jestli vážně působím jako Forever alone, ale když jsme se loučily, Andrejka mi řekla, že se můžu kdykoli ozvat a někam zajdem, nebo můžu chodit k nim na byt za holkama a můžu tam i spát. Poděkovala jsem jí a nasedla na městskou, která mě dovezla na volejbal. Moje nálada nebyla nic moc, ale tam jsem si jí fakt zlepšila. Holkám ze třídy totiž volejbal moc nejde, a protože mi (zejména ty dvě blond) přijdou dost namyšlené, dělalo mi obrovskou a škodolibou radost jim kapánek srazit sebevědomí. Ten jejich sebestřednej úsměv jim doopravdy hezky rychle zmizel. Drtila jsem si je a když jsem měla už asi 10. podání, které nebyly schopné vybrat, z druhé strany se ozvalo "Maru, nemohla bys to dávat TROCHU MENŠÍ?!" Pousmála jsem se a řekla jsem si: Chceš to menší? Proč ne... Další podání směřovalo těsně za síť. Bez šance! :D (No co..Měla mě poprosit...:D) K mé radosti se ozvala i učitelka "No vidíš, chtěla jsi to míň, tak teď ti to dala menší, no a kde stojíš?!!" Upřímně? Myslím, že učitelka je také nemá ráda. Ale mě si nejspíš oblíbila. Jedinou si mě pamatuje jménem a když rozděluje týmy, tak jsem to já + pár dalších proti těm ostatním. :D Nejsem ze sebe moc nadšená, protože jediná moje radost a tím pádem i dobrá nálada pramenila ze škodolibosti a to je vlastnost, kterou nechci mít. Jenže jsem si prostě nemohla pomoct. Po zbytek hry už se na mě z poza sítě dívaly jen nenávistné oči. No a co, hlavně, že odtud nelétaly žádné míče. Pak už mě čekal oběd s Martinkou a Miu. Vyzvedla jsem je v kavárně a šly jsme do menzy. Čekala jsem, že si s nimi popovídám déle, protože jsem měla 2 volné hodiny, ale nic moc jsme nepokecaly. Na oběd si k nám přisedl i Filip a já se cítila jak v jídelně na gymplu. Bylo to krástké ale fajn :-) Pak jsme všichni zamířili na městskou. Filip jel domů (zlosyn), holky na přednášky a já jsem jela do cinestaru, zařídit si klubovou kartu. Nedošlo mi, že budou mít v 1 odpoledne ještě zavřeno, takže smůla. Došla jsem si aspoń koupit ledový kafe a prolezla jsem tam krámy. Byla jsem v jiném prostředí :D Pak jsem ale musela na přednášky. Sedla jsem si k oknu a za mnou seděly holky, které se bavily o svém hvězdném volejbalovém týmu a dělaly bordel. Pořád se něčemu tlemily. Pak si vedle mě sedl Jindra, co chodí s námi na základy gymnastiky, protože opravoval jedné holce - Heleně, co seděla ob židli, počítač. Nechápu, proč na ty přednášky chodí, když jsou nepovinné. Nic si nepíše ani neposlouchá. Asi z principu. Nevím z jakého, ale nějaký princip v tom určitě bude. Každopádně je s ním sranda. Po přednášce jsem chtěla zase do cinestaru, vyřídit si konečně tu kartičku. U zastávky jsem potkala zase Jindru a jela jsem s ním v městské. Ujistil mě, že teď už tam na pokladně určitě budou a měl pravdu. Zařídila jsem si tam slevovou kartičku - mooooodrouuuuuuu! a jela na nádraží. Bohužel, městská se tak vlekla, že mi autobus asi o minutu ujel a já musela čekat na další. Díky tomu jsem přišla na gymnastiku pozdě, ale zase jsem mohla jet domů v autobuse s Aličkou! Takže je to vlastně jedno. Všechno zlé je pro něco dobré. Na gymnastice to bylo fajn a pak už domů. Měla jsem dobrou náladu, protože jsem se celý den s někým bavila a hodně rychle a příjemně mi utekl! Děkuji všem účastníkům :D
V úterý to bylo horší. Věděla jsem, že mě čeká atletika. S obtížemi jsem vstala a donutila jsem se jet do školy. Tedy nechat se odvézt do školy. Ono totiž pršelo a mě se krutě nechtělo jet na kole na nádraží. Naštěstí přijel strejda krást internet, tak jsem ho využila a on mě tam odvezl. Cestou jsme si povídali o Jiříkovi - rodinné problémy, které se nesluší tady rozvádět, každopádně tahle událost mě ovlivnila a dost mě trápila celý den. Další, co mě trápilo, bylo to počasí. Byla dost zima a nepřestávalo pršet. Představila jsem si, jak v tom běhám a řeknu vám, nic moc představa. Bohžel, tato představa se proměnila ve skutečnost. Navíc nás nechal učitel běhat 800 m na zápočet na čas. Myslela jsem, že chcípnu. V druhém kole nám tam navíc začala nějaká bába kouřit z komína přímo na závěrečnoou rovinku dráhy, takže, když jsem se v dobré vůli nadechla, že jako zrychlím na závěr, tak jsem myslela, že se udusím a následně vybleju plíce. V cíli jsem sice plíce nevyblila (zrovna jsem si představila, jak by asi vypadaly vyblité plíce na antuce), ale učitel mi oznámil, že mi chyběly dvě vteřiny do limitu. Blbá babka! Každopádně to zaběhla jen jedna z nás, takže jsem se necítila nijak zvlášť blbě. Teda aspoň psychicky. Fyzicky to bylo horší. Takhle hrozně mi nikdy nebylo. Nejspíš jsem to běžela moc rychle. Pak po nás ještě ten člověk chtěl, abychom házeli krikeťákem. Nechápu. Sprcha pak pomohla a já jsem jela do menzy na oběd, kde jsem si připomněla můj smutný první týden, jelikož jsem tam seděla sama u stolečku a poslušně jsem papala. Teď jsem to ale vymakala, protože jsem poslouchala hudbu ve sluchátkách, takže jsem si nepřipadala tak sama. Sebeobrana mi ovšem zase zvedla náladu a i nadále zůstává mým nejoblíbenějším předmětem. Nejspíš to bylo díky tomu, že jsem mohla mlátit a kopat do lidí. I když moje povaha je mírumilovná, tohle prostě pomůže zaručeně :D Pak už jsem jela domů. Městská byla narvaná a neuvěřitelně se vlekla. Zase jsem díky tomu neměla šanci stihnout autobus domů ( ale ani mi to nevadilo. Měla jsem s sebou knížku, tak jsem nemusela prolejzat krámy) Každopádně jsem si v ní všimla, jedné zoufalé holky. Brečela a mě jí bylo dost líto. Neodvážila jsem se jí oslovit už v autobuse, mezi všema lidma, tak jsem počkala až vystoupíme. "Jsi v pohodě?" Dívka jen zavrtěla hlavou a z očí jí teklo čím dál více slz. "Stalo se ti něco? Můžu nějak pomoct?" "Ne, nemůžeš, ale děkuju... jsi moc.. hodná.." Potom se rozbrečela úplně a vypadlo z ní, že se jí právě oběsil děda. V tu chvíli mi hlavou probleskla situace s mým oběšeným strejdou před dvěma lety a já jsem jí instinktivně objala. Pak jsem se jí zeptala, jestli nechce jít třeba na kafe, že jí pozvu, aby se trochu uklidnila, ale ona mě slušně odmítla, prý jí za chvilku jede autobus a že už to nějak zvládne. Popřála jsem jí tedy upřímnou soustrast a rozloučila se s ní se slovy "Drž se." Když jsem jela po jezdících schodech nahoru, uvědomila jsem si díky téhle události jedno: zase jsem se nechala pohltit touhle hektickou, hnusnou dobou a ubohou společností, která nebere ohledy na nic, než na sebe. Já nechci být jako ostatní a zase jsem byla. Vůbec jsem nemyslela na okolní svět, na to, že někdo je na tom opravdu, ale OPRAVDU špatně, zatímco my ostatní si neustále stěžujeme nad absolutníma kravinama jenom proto, abychom se nenudili a dokazovali si, jak je náž život těžký. Navíc hledáme slova útěchy u těch, kteří mají mnohdy problémů daleko víc než my. Fuj. Musím mít víc otevřené oči a pomáhat lidem i když ještě nevím jak. V autobuse jsem pak jela s Laďkou a domluvily jsme se, že se mnou ve středu ráno půjde na gymnastiku, aby se koukla na to, jak to tam chodí a zamezila tomu, aby na mě Gusta byl hnusnej a nepříjemnej. Pak jsem šla za mamkou do krámu, vzala si auto, jela nakoupit, odvezla bráchu domů a jela jsem zase pro mamku. S tou jsme potom jely za Terezkou, popřát jí opožděně k svátku, který měla v pondělí. Holčičky byly veselé a Terezka se krásně smála. Závidím jí to bezstarostné dětství. Když jsem se konečně v noci dostala domů, musela jsem se kouknout na anatomii, protože ta paní nás zkouší - nejspíš si chce kazit náladu.
Ve středu byla zase středa. Nejhorší den. Každopádně cesta do školy byla v pohodě. Jela se mnou Laďka. Gymnastika s její přítomností byla také o něco snesitelnější a tak utekla rychle. Laďka mi okamžitě dala za pravdu, že je to strašný a že se ke mě učitel chová hrozně a nutí mě dělat věci "pod mojí úroveň". Taky mi řekla, že si tohle všechno nechám líbit a že jsem silně splachovací neumím se bránit. Ona by tohle prý nevydržela. To je pravda ale s tím já nic neudělám. Mě prostě jen tak nic nenaštve. :D Pak už jsem zase se Sońou chvátala do hal, čekal mě stolní tenis. Tentokrát jsem tam přišla na poslední chvíli a zjistila jsem, že jsem tam samotná holka. To bylo dost divný, ale aspoň jsem mohla hrát s klukem, takže mi to šlo lépe. Navíc jsme trénovali další úder a učitel byl ze mě nadšenej :D Říkal klukům u mého stolu, že by se ode mě mohli učit a že předem věděl, že tenhle úder bude přesně pro mě. To mě potěšilo. Navíc si mě pamatuje jménem. Ale to není nic extra, tenhle je takovej borec, že si pamatuje skoro všechny. Potom základy gymnastiky. Hodinu dneska vedla Tereza, které to šlo lépe než minule Soně. Na rozcvičku měla připravenou disco sestavu. To je demence. Nechápu, jak to může tancovat, ale nadruhou stranu už začínám chápat, proč je tak šílená a energická, když pořád poslouchá songy toho typu. Noblesní vymejvárna. Příště to čeká mě. Musím se na to teď o víkendu připravit. Nechce se mi. Nu nic.. Tereza nám dala dost zabrat a pak už na nás čekal bazén a s ním bohužel i plavání. Naštěstí náš učitel tam nebyl a měli jsme pana Pěkného, kterého mám i na sebeobranu. Ten je skvělej. K mému potěšení jsem se znovu naučila plavat a už jsem se netopila. :D A víte co bylo super? Když jsem vylezla z bazénu a šla si sednout na lavičku a učit se ještě chvilku tu anatomii, zjistila jsem, že mě skoro nebolí svaly! Nechápu, jak se to stalo, ale nejspíš přišel ten zlom, kdy tělo zjistilo, že prostě nepřestanu, takže to vzdalo a přestalo produkovat kyselinu mléčnou. I zázraky se dějí. :D Tahle skutewčnost mě nabila pozitivní energiií a dobrou náladou. Anatomie utekla rychle. Začala mě nahlodávat myšlenka, že ve čtvrtek háknu kondiční trénink a prodloužím si tak dobu, kdy mě nic nebolí. Šla jsem lanovkou na nádraží. V uších sluchátka, úsměv na rtech. Cítila jsem se skvěle. S dobrou náladou jde všechno líp. Kéž by se dala někde kupovat. V Mercury jsem ještě stihla koupit 2 trička Jakubovi k narozeninám a trvalo mi to asi jen 5 minut (alespoň k něčemu mi je, že mám prolezlé ty krámy) Doma jsem ten den moc nepobyla, protože mě čekala oslava Jakubových patnáctin ve Smržově. S bráchou jsme mu ještě zajeli koupit bomboniéru, vyzvedli jsme dědu s babičkou a jelo se. Oslava byla skvělá! Zase. Po dlouhé době jsem se viděla s Evičkou, Jakubovi se líbily ty trička, Jiřík hlásil, Pavlík taky a.. (á taky samozřejmě!) bylo to prostě fajn. Domů jsme jeli relativně pozdě a děda mi řekl, že nádherně řídím. Ještě aby ne. Učila jsem se to v gta. Na počítači jsem pak ještě změnila vzhled blogu a šla si číst. Ve čtvrtek se mi tuze nechtělo vstávat i když jsem nemusela. Rozhodla jsem se, že fakt nepůjdu na kondiční trénink. Uvařila jsem si a měla jsem pohodu. Blbý pak bylo, když jsem 10 minut před odjezdem autobusu, pri zamykání zjistila, že nemám klíče. Docela blbý. Tak jsem volala mamce. Moje klíče měla samozřejmě ona a já tak nemohla zamknout dům ani kolo. Její návrh, abych zajela do krámu byl nepřijatelný. Nejsem superheroine, abych jezdila na kole tak rychle. Autobus mi ujel a tak jsem počkala na další (a byla jsem vlastně ráda, že nestihnu ani volejbal), který mi málem ujel taky, protože všechno nechávám na poslední chvíli a proti tomu větru, co byl, se vůbec nedalo jet! Hajzel jeden, ten vítr. Došla jsem na přednášku fyziologie. Nuda. Pak byla Anatomie. Nuda. Ještě že jsem si udělala takovou super svačinu! A pak už jsem se Sońou a jejím klukem vyrazila na gymnastiku. Sice tam nechodím, ale slíbila jsem jí, že tam s ní párkrát půjdu, abych jí pomohla a něco jí naučila nebo jí jen podpořila. Bylo tam strašně moc lidí!! Hrrrůza. Ale bylo tam i pár moc hezkých gymnastů. na ty jejich tríčky se dobře dívalo. Navíc jsem se tam seznámila s jednou milou holkou, která ale vůbec není z naší školy a nejspíš jí už ani nikdy neuvidím.. A vlastně ani nevím, jak se jmenuje. No. Nevadí. :D Chytala jsem tam holky na přemet vpřed, zacvičila jsem si na kladině, skočila jsem konečně skrčku, dvě blechy a tak. Bylo to v pohodě. Abych nemusela čekat někde v noci ve městě na autobus ve 22:40, byla jsem domluvená s Andrejkou P., že zajdu k nim do bytu. Tak se také stalo. Mají to tam moc hezké a velké. Popovídaly jsme si a Andrea mi nabídla, že mě svezou autem domů v 11 večer - její táta jel z práce. To se mi hodilo a tak jsem jela s nimi. Vyhodili mě u penny a zbytek jsem došla. Už dlouho jsem po té stezce mezi B a T nešla v noci. Hustý. Doma jsem si ještě šla číst ale moc dlouhoo jsem to nevydržela.
V pátek se mi zase nechtělo vstááávat. Tak jsem s tím nechvátala. U snídaně jsem čuměla na telku, umyla jsem se, pustila si Sherlocka na velký telce, pak jsem se najedla a šla koukat na Upíří deníky. Skvělej díl! Stáhla jsem si i Lovce, ale ty jsem si nechala až na večer a dala jsem se do úklidu. Najednou mi napsal na FB Džejkob. To bylo dost divný. Vlkouš mi nikdy nepsal. Vůbec nevím co chtěl! Asi nic a to je nejdivnější. Mě lidi nepíšou, když nic nechtějí. Člověk vyždycky něco chce, zvlášť v téhle hnusné době vejšky, kdy každý hrabe na svůj píseček. Jestli někdo tušíte, co chtěl, tak mi dejte vědět. U vlkouše člověk nikdy neví. Pak už jsem vyrazila ven, šla jsem si do města koupit švihadlo, zašla jsem za mamkou, pak jsem nakoupila, abych měla zítra co vařit a doma jsem si udělala moc dobrej ovocnej salát. Pak jsem hrála Sims, a když mě to už nebavilo, koukala jsem na Lovce. Tentokrát nic moc díl. No a pak jsem se dala do psaní tohohle článku. Tak si říkám, že to zabírá dost času a to je dobře. Nevím, co bych v pátek večer dělala jiného. A zítra mě čeká: nevím co. Tak já si jdu číst.
Force :-*