close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Týden č. 1

27. září 2012 v 21:49 | Bells |  Isabella
Tak a je to tady. Přežila jsem první týden. A když píšu přežila, tím myslím, že to opravdu nebylo nic jednoduchého.
Jak jsem slíbila, píši jsem novinky z mého života, abych na ně nikdy nezapomněla.. i když si myslím, že zážitky z tohoto hrozivého týdne, se mi z hlavy jentak nevytratí... :D



Neděle utekla opravdu rychle. Večer se mi nechtělo spát a ani jsem nemohla uvěřit tomu, že druhý den ráno půjdu do školy. Vážně to byl divný pocit. Ráno mě ve třičtvrtě na 7 probudil budík. Bylo pondělí a já musela na autobus. Aly mě nabrala golfíkem a jely jsme na autobusák, kde jsme byly včas. Cesta byla zajímavá :D Myslím, že jsme měly dost dobrou náladu, protože jsme celou cestu krafaly naše nesmysly, kterým nikdo jinýnež my nemůže rozumět a také by je nikdo další neměl slyšet. Jenže jsme si jaksi neuvědomily, že sedíme v autobuse, kde jsou kolem lidé. Došlo nám to, až když se na nás na nádraží v Čb otočil nějaký mladík, co seděl před námi a řekl nám, že jsme veselý kopy... Mluvily jsme zrovna o tom, že ta cesta trvá strašně dlouho a že nám to přijde jako 2 dny, září a říjen. Nu... jelikož jsem si potřebovala zařídit něco v Jeronýmovce na studijním oddělení, šla jsem s Aly až do její školy, kde na ní čekala její kámojda-nekámojda. A od této chvíle to byla čirá hrůza... na studijním oddělení na mě paní nebyla vůbec příjemná.. dala mi mou studentskou kartu a když jsem se jí zeptala, jestli si můžu zapsat nějaký předmět jako angličtinu nebo španělštinu, odsekla mi, že si můžu zapsat klidně i ježdění na oslu. Děkuji, paní referentko, tím jste mě vážně nabudila.
Šla jsem tedy na městskou rozhodnutá, že s touto paní už řešit nic nebudu. Překvapivě jsem nastoupila do správného autobusu, který mě dovezl na katedru tělesné výchovy a sportu. Tam už jsem to znala z přijímaček, takže jsem se převlékla a šla do haly, kde jsem měla mít volejbal s mou novou třídou. Nikdo tam nebyl. Jen nějaká zmatená slečna. Ukázalo se, že nepatří ke mě do třídy, ale pomohla jsem jí a snad jsem jí trošku uklidnila. Byla milá. Následně přišla učitelka volejbalu a byla překvapená, že jsem tam jen já. Chvíli si se mnou povídala a uklidňovala mě. Byla v pohodě, takže jsem si řekla, že si s ní zapíšu nějaký nepovinný volejbal. Potom se konečně objevily další holky, nebylo jich ale moc. Jen 4 další (Eva, Terka, Soňa a stále nevím, jak se jmenuje ta poslední) a "konečně" je asi špatný výraz. Řekla bych to takhle - povahově mi nesedne ani jedna. Jen se Soňou se dokážu bavit déle jak 5 minut a je mi nejblíž. Terka byla z nás všech nejvíc informovaná (až moc), a tak jsme zjistily, že jsme se už dávno měly nahlásit na výběrových předmětech. Tam jste tedy urychleně šly a dostaly jsme vynadáno za něco, co nám nikdo neřekl. Konkrétně za to, že výběráky už běží a my tam nechodíme, protože jsme si je nezapsaly. Paní profesorka nám potom řekla něco o organizaci, zápočtu.. a potom nás nechala hrát volejbal v pěti. Pochválila mě, že hraju moc dobře a slovy "jsem ráda, že je tu alespoń jedna volejbalistka", mě vyvýšila nad ostatní.
Po volejbale jsme měly 2 hodiny pauzu. Chvíli jsme s holkama řešily věci ohledně školy a zařizování a stagů a zápočtů a přijímaček a bla bla bla.. rozbolela mě hlava z toho všeho. A hlavně z vědomí, co všechno budu muset ještě zařídit a o čem jsem ani nevěděla. Potom šly holky každá svojí cestou a já zůstala sama se Soňou. Říkala, že musí do menzy, zařídit si tam obědy, tak jsem řekla, že půjdu s ní. Taky sem si potřebovala zařídit to samé, jen jsem nevěděla, kde menza je :D Je to asi 8 minut pěšky od naší centrální školy a zařízení si oběda nebylo tak složitý, jak jsme si myslely. Soňa si dokonce dala oběd a já jsem zjistila, že jí opravdu hodně pomalu a spoustu dalších věcí. Dvě hodiny utekly jako voda a my jsme se pěšky vydaly do Dukelské, kde nás čekaly 2 přednášky. Názvosloví a Dějiny tělesné výchovy a sportu, které máme dohromady s klukama z našeho oboru.
Sedly jsme si v posluchárně s holkama vedle sebe a pak přišel Gusta, kterýho znám z gymnastiky a hrál si na profesora. :D Navíc měl problémy s technikou... nebo spíš se závěsem. Každopádně na projektoru nebylo nic vidět. Poté přišel postarší a energický pán Štumbauer a začal nás strašit, že většina studentů vyletí na Dějinách a bla bla bla. A na projektoru stále nebylo nic vidět. Bolela mě hlava a chtěla jsem domů. Celý den sem si říkala, co na táhle škole vlastně dělám. Já chci studovat jazyky, kudla! Všechno bylo na jacoba. Po přednášce mi zamával Saša, který si se mnou jediný z našeho oboru psal na fb, a usmál se na mě. To mě trošku povzbudilo, ale stejně jsem byla v hajzlu. Pak sem s ním ještě pokecala u automatu s pitím, ale byl v obležení dalích 4 kluků, který na mě divně čuměli, takže jsem s nim vlastně moc nepokecala, pře se před nima nejspíš styděl. Nu.. a to byl konec výuky. Šla jsem do Mercury na autobus. Sama. Říkala jsem si, že to sama mě bude provázet asi docela dlouho. V podstatě většinu času tam trávím sama. na vlastní pěst a na vlastní bezepečí. Byla jsem tak rozhozená! Když jsem vystoupila v Třeboni, šla jsem za mamkou do krámu, ukradla jsem jí auto a jela domů, kde jsem byla nepříjemná na taťku, který se mě nadšeně ptal, jak se mi líbilo ve škole. Dost jsem ho odbyla a bybrala si tělocviky, na které "chci" chodit, ale nestihla jsem si je zapsat, protože jsem zase honem jela na gymnastiku. Měla jsem toho dost! Tam se mi ale trochu ulevilo. Konečně známé tváře a holčičky, které ke mě vzhlíží. Doma jsem si konečně zapsala předměty a vyhledala si autobusové spoje na další den, což jsem pak dělala každý následující večer. Musím totiž na mé nové škole neustále někam přejíždět a ještě se stihnout milionkrát převlíkat a devětsetkrát sprchovat...
Úterý ráno jsem ještě jakž-takž vstala, ale musela jsem velmi brzy, protože jsem si zapsala lezení od 9 ráno a ještě jsem musela k sekretářce (K té chodím dost často. Vlastně každý den něco měnit a zařizovat :D). Na lezení jsem poznala 2 holky ze třeťáku z nějaký jiný školy. Byly fajn, zbytek byli kluci. Učitel byl skvělej. Říkal že v tomhle sportu si všichni tykaj, takže mu máme tykat.. No a řekl nám, co po nás bude chtít na zápočet a pak jsme se začali učit uzle. Mě to moc nešlo a tak mi hodně pomáhal :D Následně jsme měli mít Základy tělesné výchovy a sportu. 2 hodiny. Sešlo se nás tedy 5 holek (vlastně 4 protože ta jedna, jejíž jméno si nepamatuju, má angínu) a paní učitelka, příjemná mladá paní, nás zase vystrašila s jejími poždavky a potom nám úplně změnila rovrh. Takže všechno, co sem si předchozí večer naplánovala, se mi zhroutilo. :D Musela jsem se tudíž odhlásit z lezení. Už nikdy nebudu s tím učitelem vázat uzle a uzlíky... :D Pak přišla krize jménem atletika. Dvouhodinovka. Uběhla jsem milión devět set šedesát tři kilometrů. Plus mínus 2 metry. Atletiku nejspíš nebudu zvládat, i když učitel je sympatickej. Absolutně vyřízená jsem běžela na autobus, abych se stihla v menze najíst. Sedla jsem si tam sama k oknu a zase mě chytla deprese. Co já tady vlastně dělám?! Ani jsem se nenadála a musela jsem na sebeobranu. Čekala jsem, že tam budou samé holky, ale když sem vešla do tělocvičny, seděli tam samí kluci a divně na mě koukali.. potom mě pozdravili a já si tam v koutku všimla asi 2 holek. Sedla jsem si k nim. Pak přišel učitel. Divnej, namakanej s brejličkama, ale je milej. Sebeobrana mi zvedla náladu. Učitel nám řekl, že si máme normálně tykat, že, když se s někým perete, tak je divný mu říákat " pusťte mě, pane.." Byla to sranda. I když výuka probíhá ve dvojicích a já byla samozřejmě jako správný forever alone lichá, takže jsem se musela přifařit k holkám do trojice. A pak začly bitky. Myslím, že tohle mě bude bavit. Absolutně vyřízená jsem šla na spinning, kde jsem už jen nepřítomně šlapala na tom hloupém kole, dívajíc se na šílenou učitelku s tříbarevnou hlavou, která si to fakt užívala. Jak jistě chápete, moje rozhodování o tom, zda půjdu na t-music back to school - velkou kalbu, bylo velmi jednoduché. Byla jsem ráda, že jsem se došourala na zastávku autobusu.. a zase domů. Jela jsem s Aly, která ze své školy také nebyla nadšená. Vůbec. Rozhodně nám nevycházel plán - udělat si nějakou školu a flákat se a už jsme rozhodně nebyly tak veselé jako v pondělí ráno. Na nádraží na ní čekal Martin a já jela domů. Zase večer a já tak unavená, že jsem ani nemohla spát.
Ve středu jsem vstávala před 6 ráno. Od osmi mě čekala gymnastika. S Aly jsme byly domluvené, že pojedeme v 6:50, ale autobus měl velké spoždění (asi čtvrt hodiny) Pak přijely 3 autobusy najednou... "Dobrý den, jak dlouho pojedete do Budějc?" "Až tam dojedu, tak tam dojedu." "Aha. A vy jste ten, co tu měl být v 6:50?" "Jo." Řidič byl vetchý staříček, bála jsem se s ním jet, ale dorazily jsme v pořádku. Na nádraží jsme se s Aly rozloučily a popřály si Sílu do krizového, třetího dne. Na gymnastiku jsem kvůli spoždění autobusu nestihla včas, ale Gustíkovi to nevadilo. Hodina proběhla v pohodě. Ukázal nám požadavky k zápočtu. S tímhle fakt problém mít nebudu, aspoň něco. Navíc mě potěšil s tím, že nám posunul hodinu až na 8:50. Pak jsme se Soňou šly k halám, kde já měla stolní tenis a ona bůhvíco. Tenis byl taky fajn. Učitel je v pohodě a je s ním sranda. Navíc zase vyžadoval tykání. Začínám si myslet, že všichni sportovci jsou v pohodě a je s nima sranda. Každopádně jsem zjistila, že i když stolní tenis umím hrát a hrahju ho docela často s bráchou, tak ho vlastně hraju úplně špatně a blbě držím pálku. Cítila jsem se jako naprostej kterén, protože jsem tu pálku musela tedy držet správným způsobem, ale vůbec jsem na to nebyla zvyklá, takže jsem hrála jako hovado. Po tenise jsem měla 2 hodiny volno, výuka odpadla a tak jsem šla zase se Soňou na oběd a potom do akademické knihovny. Tam je to moc hezký, nejspíš tam budu chodit, když budu mít volno, jestli to někdy nastane. V té době jsem opět prožívala krizi. Chtělo se mi strašně spát a kafe z automatu nepomohlo. Naštěstí jsem tam potkala známou tvář. Martina, který si před FF kreslil na krabici od pizzy. Chvíli jsme si povídali, ale já neměla času nazbyt. Musela jsem dotáhnout Soňu ka městský a jet k bazénu, kde nás čekalo plavání. U bazénu jsem potkala Sašu. Vypadal, že má taky krizi. :D Plavání bylo docela fajn. Máme na něj Štumbauera, jako na dějiny. Zase nás strašil, ale já na to strašení nějak nejsem. Když to nedam, tak to nedam. Já se vystresovat jentak nenechám, i když nároky jsou fakt vysoké ve všech sportech a já o sobě opravdu pochybuji v několika směrech. :D Potom hodinová pauza na přemístění do Jeronýmovky na anatomii. A další strašení. Paní na nás vychrlila spoustu latinských slov. Vlastně jen latinská slova. A domů. Přijela jsem ve čtvrt na 7, prevlékla se do pyžama, když si mě odchytl taťka s dost divnou nabídkou. Vložím sem rozhovor na icq s Aly, nechce se mi to znovu psát.


Sem přijela ve čtvrt na sedum domu, jako dost vyřízená tak sem se převlíkla do pyžama a taťka "ty jako už jdeš spát?" "ne.." "no to je dobře.. a bojíš se jezdit na motorce?" " ne, proč?" "Sršeň (jeho kámoš, je mu asi 30) by potřeboval na motorku spolujezdce do 70 kg, aby jí mohl projet a něco si tam doštelovat." tak sem se musela převlíct zase zpátky a jela sem. Challenge accepted.
A jako... hustý!!!
On je docela pěknej ten chlap... Nasadil mi helmu a řekl mi ať se nebojim se na něj natisknout
:D

Tak sme jeli na kruháč od nás z domu jako docela rychle.. já myslela, že mu to bude stačit a na kruháči pojedem zpět a on mi na kruháči povídal, jestli se nebojím, tak sem řekla že ne a on že teď to bude trochu rychlejší a chytil moje ruce a dal si je víc na svoje břicho, tak sem si říkala, jako jestli chce jet zpátky přes město ještě rychlejc než předtim, tak je magor.. a najednou vjel na přeložku a já v tu chvíli myslela, že letim. Jako kdybych se nedržela fakt silně tak slítnu
pak asi 2x zastavil a šteloval si to a furt se m ptal, jestli se nebojim
Alice26.9.2012 21:25
tak to bych se asi bala ... ne ject rychle, ale s nim

SaF26.9.2012 21:26
pak sme jeli domu a on mi moc poděkoval a ani mi nechtěl říkat kolik sme jeli radši.. Tak jsem jsem ho donutila muu to říct.. jeli jsme 220 :D a pak tam ješt krafal s taťkou...
A nejlepší džouk na závěr.. taťka pak přišel.. ptal se jaký to bylo a pak říkal, že Sršeň říkal, že kdybych chtěla, tak můžem jet kdykoliv znova, že by mě vzal i na Šumavu a pozval třeba na kafe. :D
No a dneska? S vědomím, že nemusím brzo vstávat jsem šla spát později, ale stejně jsem nemohla usnout. Ráno jsem se probudila v 6 a nemohla jsem dál spát. Usla jsem až chvilku předtím, než mi zvonil budík, tak jsem ho pak vypla a samozřejmě jsem usnula. A zaspala. :D Naštěstí se objevil strejda, co večer chodí spát a ráno vstává a kradl nám internet, takže jsem se ho zeptala, jestli mě odveze na autobus. Na kole bych to fakt nestihla. Odvezl mě a tak jsem byla v Čb včas na to, abych si koupila plavecký brýle a podobné věci. Nakonec jsem nekoupila nic, protože mi nic nebylo dost dobrý a jela jsem do menzy na oběd. Sedla jsem si zase sama a začla jíst. Pak jsem ale uviděla Martinku! Šla jsem si tedy sednout k ní a jejím 2 kámoškám a pokecaly jsme.To bylo moc fajn. Dost mi chybí lidi z gymplu. A nejen z něj. Prostě mi chybí lidi. Sice je jich tu kolem hodně, ale co z toho. Každý si jde za svým. Každý má svůj cíl a je již obklopen přáteli. Nepřístupný. Nepouští si nikoho k tělu moc blízko. Potkala jsem tu sice spotsu lidí. S někým jsem prohodila i pár přátelských slov. Ale to je všechno. Není šance ani čas na to, aby z toho bylo něco víc. Už to není jako na gymplu, kde vedle jednoho člověka sedíte celý den. Tady je člověk sám a hraje si na dospělého. Pořád něco zařizuje, někam se žene a hledí si svého. To se mi nelíbí. Já si připadám, jako bych hrála nějakou počítačovou hru, za kterou mi potom někdo dá kredity, co budou stačit. Akorát v té hře hraju sama. No.. pak jsem měla nejvyší čas hnát se na tai-chi. V tělocvičně byly samý holky, pak přišel jeden kluk, chudák, a následně postarší učitel. Nejvíc v pohodě chlapík, co jsem tam potkala. Mluvil o tom předmětu. Bude to fajn, naučíme se sestavu, která nás bude uklidňovat. Teda měla by. Následoval kondiční trénink s paní Lundákovou, učitelkou, co mám na volejbal. Ta je fakt dobrá, nic nehrotí. Nu.. pak volná hodina na přesunutí do Dukelský, kde mě čekal volejbal s již zmíněnou paní. Byl tam i kluk, Ondra, od nás z oboru, tak jsme si povídali. Je fajn, ale neumí moc dobře vyslovovat, moc mluví o zbytečnostech a já mu špatně rozumím. Ale zahráli jsme si spolu volejbal a pochválil mě, že mi to dost jde i když jsem předtím moc volejbal nehrála. Prý mám talent. Potěšilo mě to, protože on je prý volejbalista. Upřímně.... lepší volejbal jsem nikdy nezažila. Hráli jsme 2 na 2... a vyhráli jsme. ;-) Pak jsem zas letěla do Jeronýmovky na fyziologii. Tam se mi začalo chtít spát a měla jsem hlad. Přežila jsem a zjistila, že v pátek budu chodit do školy jen 2x za semestr. Hurá. Alespoň jedna pozitivní zpráva. Autobus v půl 6 jsem neměla šanci stihnout a tak jsem odevzdaně šla do Mercury s tím, že pojedu v 18:40. Tam mě naháněla Laďka a já v tu chvíli potkala Nesy s Miu. jenže jsem byla domluvená s Laďkou, tak mi bylo blbý jí nechat samotnou, takže jsem se s nima ani nestihla pobavit... Zašly jsme s Laďkou na kafe a pak už nás čekala jen dlouhá cesta v narvaným autobuse domů...
Takže jo, přežila jsem.
Mám za sebou 4 dny dojíždění a už toho mám po krk.
Mám za sebou 4 dny. A nemám tušení jak dlouho to ješt vydržím.
Upřímně? 3 roky na této škole si nedokážu představit. Natož pět. Ale jak by řekl Hmyzák.. Uvidíme :D

S láskou Bells :-*

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 best-story-1d-jb best-story-1d-jb | E-mail | Web | 27. září 2012 v 21:56 | Reagovat

Zapojte sa do súťaže, o najkrajšiu fotku očí :)
http://best-story-1d-jb.blog.cz/1209/25-9-30-9
Alebo Téma Týždňa, pridajte do diskusie, Aké je najčudnejšie miesto na prvé rande?
http://best-story-1d-jb.blog.cz/1209/23-9-30-9

2 Peťa Peťa | 30. září 2012 v 9:54 | Reagovat

Maru, jsem na tom podobně..přesně jsi to vystihla: taky mi chybí lidi. Opravdu se na VŠ každý žene za svým, není to osobní, není to přátelské, něco tomu prostě hrozně moc chybí. Je mi z toho smutno. Nechce se mi tam. Snad bude lépe.

3 Bells Bells | 30. září 2012 v 14:37 | Reagovat

Přesně tak, Peťo. Přátelská atmosféra tam vážně není. Také je mi z toho všeho moc smutno. Ale takové to už prost je, musíme vydržet a doufat, že bude líp...

4 Peťa Peťa | 30. září 2012 v 15:40 | Reagovat

Jojo :) ...je mi líto, že nejde vrátit čas. Teď už to bude prostě takhle a já vůbec netuším, jestli to tak je správně. Je to hrozně divně..ale snad se to spraví. děsí mě, co mě všcehno čeká, potřebovala bych vědět, že to zvládnu. ;-) Snad se brzo sejdeme.

5 Bells Bells | 30. září 2012 v 21:16 | Reagovat

Cítím se stejně. Nejhorší na tom je, že začínám mít pocit, že nejsem na správné škole.. Ale ještě tomu dám čas.

6 Alička Alička | 1. října 2012 v 19:42 | Reagovat

Jsem na tom stejně jako vy. Člověk je sám mezi milionem lidí. Všichni chodí sem a tam a maximálně se na vás podívají, aniž by věděli nebo chtěli poznat, kdo jste. A taktéž mi připadá, že nejsem na správné škole, věděla jsem, že to bude všechno těžký, ale ne, že mě můj zvolený obor i naprosto přestane bavit a zajímat. A hlavně mi přijde, že se vůbec celý můj život ubírá cestou, kterou nechci a budu dělat něco, co se mi vůbec nelíbí a co si nepřeju. No co dodat, přeji vám, ať se to zlepší a hlavně hodně Síly!

7 Bells Bells | 1. října 2012 v 20:19 | Reagovat

Aly, Aly. To se cítíme stejně. Pěkně jsme si to posraly. Kdybych teď mohla vrátit rok a být znovu ve čtvrťáku, všechno bych řešila jinak..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

... WE ARE CULLENS