Je sobota večer a já jsem vypnula The Sims. Ani nevím proč... Asi si to tak Eda přál.
Pomalu se blíží konec těch nejdelších prázdnin, jaké člověka v životě čekají (pokud si to nezařídíte jako můj strejda, co večer chodí spát a ráno vstává :D). Tyto prázdniny jsme s Matu pojmenovaly mezistav a můžu s čistým svědomím říct, že tento mezistav byl plný nejrůznějších stavů, ať už příjemných nebo ne, ale o tom až později. A taky můžu říct, že to bylo všechno divný.
A proč, že sem píšu? Minulé léto jsem shrnula do článku, protože to opravdu stálo za to a já chci, abych si ho pamatovala navěky... Tak proč to neudělat i s těmito prázdninami, i když těm minulým se opravdu nevyrovnaly? Navíc.. říkala jsem si, že bych sem občas mohla napsat, co dělám, jak se mám a tak, protože sem s hrůzou zjistila, že si nepamatuji, co jsem dělala před rokem touhle dobou, natož před dvěma. A já si chci pamatovat! Dalším důvodem je, že každý člen naší edopartičky se teď vydává svou vlastní cestou. Začíná totiž pogymplovská éra - éra vysoké školy. Éra, kterou si nedovedu vůbec představit a nevím, jestli se budeme stýkat tak často, abyste o mě něco věděli... Takže se tady občas pokusím o vyjádřeníčko. Každá jsme teď jinde, ale tento blog nás vždycky spojoval a stále tu je a kdokoliv z vás sem může občas taky přispět, abych si i já něco zajímavého přečetla :D Ale nikoho nenutím tohle číst, ani přispívat. V podstatě si to budu psát pro sebe, jako takovou velmi zvláštní podobu deníku.
Prázdniny 2012 začaly již na konci dubna. Potom nás totiž čekal svatý měsíc, divná to podoba svatého týdne - přípravy k maturitě. S Aly jsme si dost dlouhou dobu předem říkaly, že budeme o svaťáku provozovat - party everyday life. myslím, že nám to moc nevyšlo. Byly jsme maximálně tak na jedné kalbě? :D Nevím, nepamatuji se. Každopádně... každodenní výuka na gymplu skončila a už bylo jen na nás, co s volným časem uděláme. Co jsem dělala já? Dívala jsem se na filmy, seriály, vybarvovala si maturitní otázky a občas si je četla, chodila jsem běhat, jezdila jsem na bruslích, chodila do bazénu plavat, chodila jsem na tancování a na gymnastiku (na florbal naštěstí už ne:D)... Myslím, že jsem se měla dobře a žila jsem si relativně v pohodě.. strach z maturity jsem neměla a stále jsem čekala, kdy přijde. A on nepřišel... ani v den mé maturity. ba naopak. Cítila jsem se úžasně, byla jsem vysmátá a se vším jsem si hravě poradila. Dokonce jsem si tu maturitu užívala. Jsem divná... :D
Po maturitě mě nečekala žádná velká oslava nebo tak.. Ba naopak. Nastalo vážně divný období. Příprava na přijímačky, kterou jsem totálně (až na tělocvik) sabotovala. Už jsem na to prostě neměla. Opustila mě Síla a já jsem se nedokázala donutit k tomu, abych se učila ještě něco dalšího. Byla jsem hloupá. Teď bych byla nejradši, kdyby mě za to někdo proplesknul, ale žádný trest by nebyl tak velký, jaký jsem si následně vyměřila sama. Ale o tom až později... Nuže. Jeli jsme na přijímačky do Prahy.. 2x. Jednou s Rouski a Honzou na KU, podruhé s Tondou E. na Policejní akademii. Z obojího jsem měla rozporuplný pocit, nevděla jsem, jak to celé dopadne.
Následovala tedy dlouhá doba čekání. Doba čekání na to, až se objeví dopis ve schránce a vy ho otevřete, jako je to v těch filmech. Ale nepřeskakujme. Přesně v den přijímaček na KU jsme měli slavnostní předávání mat. vysvědčení. Bylo to smutný i krásný zároveň. Nejdojemnější byl Ščepánův výstup s kytarou... Dostali jsme do ruky papír a to bylo vlastně all. Potom jsme s holkama zašly do kavárny. Oslavy pokračovaly... maturitní večírek - That's all party, který se odehrával v Gril baru. Myslím, že byl fajn... S Rouski jsme se postaraly o výzdobu (nafoukla jsem 1 547 258 balónků), bylo tam spousta jídla a pití a jídla a pití :D Mám z něho dobrý pocit. Bylo tam dost učitelů a já si s klukama zahrála fotbálek. Když nás vykopli z hospody, šli jsme se ještě projít po Třeboni a pořídili tuto super uzavírací fotku u gymplu.

And That's all bylo u konce. To už byl červen? Myslím, že ano. Červen utekl jako voda, ostatně jako celé prázdniny. Stále jsem jezdila na bruslích. (Občas i s Rose nebo s Naďou)

Tady jsme si vytvořily naše "tajné místo" v okolí Stříbce u rybníka... Začalo mi být čím dál tim víc líto , že jsem nevěnovala víc času studiu na přijímačky... byla jsem doma, občas jsem někam zašla večer... V červnu se také odehrál pro mě nejhorší "paradoxový zážitek", kdy párty nestála za nic a my jsme musely čekat až do rána na odvoz domů. Slušné holky sice chodí za světla, ale... Jediné, co tam bylo fajn, bylo tetování. Rouski se nechala namalovat jako Jack, ale nikdo to nepoznal. :D

A to přitom měla jen o dvě oči míň! Chápete to? :D Lidi jsou hloupí...
Další událost, která stála za zmínku, byla oslava Martinky narozenin, která se odehrála v Záblatí. Tam už to bylo divný. byla jsem v první fázi Zombie stavu. (název odvozen od Nového měsíce - Belle odešel Eda) Bylo to něco podobného, akorát mi nikdo neodešel. Spíše bych to popsala jako absolutní ztrátu edosignálu. Moje rodina se zase začala utápět kdesi hluboko ve sra*kách... maminka totiž začala podnikat (již od května), což se vůbec nedařilo (například akce zmrzlinový stroj, díky kterému sem si nenašla žádnou brigádu, protože jsem měla přes léto prodávat zmrzlinu. Stroj byl ale zakoupen rozbitý...) A v momentě, kdy mamka potřebovala nejvíce peněz, aby rozjela prodej ve 2 krámech a aby vybavila pokoje na ubytování, taťka přišel o práci. Od té chvíle (v podstatě už od května) byla jedna krize za druhou, jedna hádka střídala druhou a doma to bylo naprosto k nevydržení, protože rodiče byli doma a ustavičně si vyčítali kdejakou blbost, a já - bez povinnosti chodit do školy, jsem byla také doma a naprosto si užívala rodinou idylku. Často jsem brečela, hodně jsem chodila běhat ven, seděla jsem u vody a uklidňovala se hudbou. Moc to nepomáhalo, ale v první fázi Zombie stavu existovaly ještě světlé chvíle. Občas jsem se z toho dostala. Jako třeba na Martinky oslavě.

Tam jsem už nic nechtěla řešit. Chtěla jsem pryč, chtěla jsem alespoň na chvíli ztratit kontrolu sama nad sebou, ale věděla jsem, že nemůžu. Tak jsem si řekla, že jsem aspoň pryč z domu a prostě jsem vypla. A bavila jsem se. Jenže světlých chvilek ubývalo... A potom.. potom přišly moje narozeniny.
Zlomový den. Nejhorší narozeniny mého života. Byla jsem doma... a přemýšlela jsem. První fáze zombie stavu se naplno projevila.. a já prostě celý den probrečela. Cítila sem se tak strašně sama, tak strašně zbytečná, tak strašně nevyužitá. A měla jsem strašný strach. Strach z toho, co mě čeká, protože jsem se na nic nedokázala podívat optimisticky. To, že jsem od rodiny nedostala žádný dárek z finančních důvodů mi bylo v tu chvíli úplně jedno. Horší bylo, že jsem se cítila, jako by bylo všem jedno, že mám narozeniny. Spousta lidí zapomněla. Nikdo mi s úsměvem nepopřál, nepodržel mě, nedodal mi sílu a neřekl mi, že tohle je můj den a měla bych si ho užít. Rouski se o to snažila. Vzala mě do Top Spinu, ale myslím, že toho litovala. Brečela jsem i tam. Při vzpomínce na ten den se mi pořád vhánějí slzy do očí. V noci za mnou ale přišel Pepa a zaklepal mi na okno. Dal mi dárek, popřál mi, vyslech mě a snažil se mi pomoct. Tím co říkal mi opravdu pomohl. Řekl mi, že jsem úžasný člověk a připomínal mi spoustu věcí, ve kterých jsem vyjímečná. Dodal mi Sílu do dalších dní a já jsem alespoń nemusela usínat s pláčem. Za tohle mu budu vděčná do smrti.Hned druhý den jsme s Rose vyrazily na výlet. Chtěla jsem si totiž užít její přítomnost , protože jsem věděla, že celý červenec bude pryč. Tak jsme podnikly výlet autem do Terčina údolí. A mě bylo o moc líp.

Byl krásný, teplý den. Konečně jsem měla v autě namotnované rádio, tak jsme po cestě poslouchaly. Byla to pohoda.
Cítila jsem (trošku), že mám prázdniny, ale nebylo to jako dřív. Stejně jsem se nemohla zbavit té tíhy okolností. Jen jsem je potlačila...
Pak přišla třídní naplánovaná akce. Akce vodáááááá :D Tu jsem si opravdu užila. Nemůžu být smutná, když mám kolem sebe tolik lidí v dobré náladě, které mám ráda, když mám u sebe vodu, která mě uklidňuje. Náš žádanej sexy raft si to razil po vltavě v rytmu TAKATÁ a už zase se houpal na vlnách (a byl nejrychlejší mezi všemi! :D). Bezstarostná atmosféra sálala snad úplně ze všeho a já byla moc ráda, že jsem pryč z domova. Ve stanu jsem spala s Aly. Občas se k nám dobýval Mára s Míšou. (Ještě že tak, kdyby nám nedrželi stan ve vichřici, tyčka by mi nejspíš rozmlátila hlavu :D) Zavítal za námi i Werny a Krýňa, velice podivně oděn do jakéhosi hávu :D

Velmi smutná chvíle byla, když se naše třída v místě, kde jsme odevzdávali rafty, rozloučila.. a každý se vydal domů, nebo ke svým partnerům, nebo na dovolenou, nebo bůhví kam. Tohle byl definitivní konec. Uvědomila jsem si to, když Peťa řekla "tak zas někdy"... Doufám, že příští rok se budeme schopni sejít a jet znovu.
Červen skončil a začaly regulérní prázdniny. A to znamená pouze jednu, jedinou věc. Jede se na chatúúůů! Byla jsem nadšená. Týden, na který se s mojí partičkou bratranců a sestřenic těšíme celý rok, byl konečně tady. A já zase byla pryč z domova, i když rodinné záležitosti mě na Šumavu provázely víc, než na vodě. Nicméně jsem si ten týden vážně užila. Jako vždycky. :-) Jen mě trápilo, jak všichni vyrostli a dospěli. Bylo mi z toho smutno. Všichni jsou mladší než já, ale všichni se bavili o svých partnerech.. o lásce, o problémech, které už děti prostě neřeší. O problémech, které neřeším já. Ale já jim stejně děti říkám, když o nic mluvím. Tohle byl začátek druhé etapy Zombie stavu, který se plně projevil až po návratu domů z chaty.

.... Druhá etapa byla horší než ta první. Proč? Protože jsem se neměla na co těšit. Rouski byla pryč, všichni měli brigádu, doma to bylo stále k nevydržení, došlo mi, že nemám čím smysluplně zaplácat čas. Že nemám proč žít. Sice jsem vděla že v Srpnu pojedu do belgie a pak na taneční tábor, ale to bylo všechno straně daleko a hlavně- najednou strašně bezvýznamné. Cítíla jsem, že se nemám čeho chytit. Nemám se o koho opřít. A do toho přišly výsledky z vejšky.
Nevzali mě. Nikam, kam jsem doopravdy chtěla... Zrovna v tu chvíli, kdy už jsem si byla jistá, že se chci věnovat studiu jazyků, mi přišla záporná odpověď, která mě srazila na kolena. Jediná obálka, kde bylo SE PŘIJÍMÁ, byla z JČU... Tělocvik nebo čj, zsv. A tak vlna zklamání přišla znovu a vzala všechno dobré s sebou. Brečela jsem. Opravdu hodně. Mamka ze mě byla nešťastná. Taky si pro měě barvila jinou budoucnost. Nějakou, kde bych využila ty 4 roky na gymplu plné mojí píle, vytrvalosti, dobrých známek, snahy. Všechny ty znalosti jsou mi teď k ničemu jen proto, že jsem selhala a nedokázala se připravit na přijímačky. Tak jsem seděla doma a přemýšlela o svém životě. Všechna Síla, kterou mi na mé narozeniny dodal Pepa, všechna ta snaha potlačit tenhle hnusnej stav, byla pryč. Prostě a jednoduše jsem to vzdala a nechala jsem se užírat. A to doslova. Prostě jsem jentak seděla a čuměla. Občas jsem jedla, nebo si došla na záchod, Nic mě nezajímalo. Pro nic jsem se nedokázala nadchnout. Nemohla jsem dělat nic. A tentokrát už tu nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. S Matú jsem občas zašla na projekci na Čadíky. Jinak jsem se s nikým moc nevídala... I moje rodina si všimla mé změny. "Děti" se se mnou přestaly bavit a čím dál víc řešily své partnery, lásku, vztahy. Něco, o já s nimi řešit nemůžu, protože všichni mají víc zkušeností než já. Distancovaly se ode mě, protože nikdo nechce být s někým, komu je zle. Nikdo nechce, aby se na něj přenesl ten stav. Lidé jsou raději, když se člověk přetvařuje, aby ho nemuseli litovat a mohli se zaobírat svými problémy. Jenže já už neměla sílu ani na tu přetvářku a tak jsem prostě byla sama. Vrcholem všeho bylo, když jsem se rozbrečela na rodinné oslavě. Už nikdy víc... Naštěstí si toho nevšimli úplně všichni. jen děti a teta, která mě vzala ven a snažila se mi pomoct. Neúspěšně.
Trvalo nějakej ten pátek, než tohle naprosté zoufalství vyprchalo a já jsem si začala znovu namlouvat, že to třeba nebude tak hrozné v ČB, alespoň se budu pohybovat, sportovat a bla bla bla. Jediná významná událost července pak byla akce na ranči.. s "dětma"... Další světlá chvilka :-) Strávili jsme 2 noci v chatce ve Stráži bez elektřiny. Znovu nás to sppojilo a já se částečně cítila, že někam patřím. Znovu jsem si uvědomila, jak je pro mě rodina důležitá. Navíc sem byla mimo domov a to bylo pro mě nejdůležitější.

Přelom července a srpna byl ve znamení plánování Belgie a kaleb. Kalby byly dobrý způsob, jak odbourávat můj stav. Když tancuju, cítím se totiž moc dobře. Navíc jsem mohla být zase se svými přáteli a užili jsme si fakt spoustu srandy. 3x jsme naštívili Káčko. Většinou v sestavě : já, Aly, Matu, Víťa + zvláštní hosté, jako Rose, můj brácha, Eduše + cizí lidi, většinou kluci, se kterými jsme tam přišli do kontaktu :D (na kluka co se na nás lepil a nutil nás tancovat v točícím se kroužku fakt nezapomenu :D) ŽIJEME LEN RAZ, PRÁVĚ TU A PRÁVĚ TERAZ!

.. V noci jsem tedy byla veselá, ale přes den.. doma nebo, když jsem prodávala v krámech (buď u strejdy v Lišově, který mi platil a já si tak našetřila něco málo na Belgii, nebo u mamky, kde jsem si pak vyžrala to, že dělám u strejdy místo tam) mě stále doháněl Zombie stav. Ještě nebyl pryč a dělal mi ze slunečných dnů dny plné šedi. Dny, kdy se mi nechtělo vstávat a usmívat se na lidi kolem. Třeba jako na Mexičany, kteří se stavili v Třeboni a spali u nás v domě a s Rouski jsme se jim postaraly o zábavu. Občas to sice byla fakt sranda, ale já byla tehdy nenaprarvitelná.

Pak ale přišla osudná cesta do Belgie. Nejdříve jsem musela absolvovat cestu do Prahy a do České Lípy za tatínkem Rouski. Byl to andrenalin, jelikož jsme kvůli němu málem nestihly autobus do Belgie. Je to docela podivín. :D Potom už ale autobus vyrazil a já byla konečně pryč z České republiky, pryč z domova. Seděla sem v autobuse, na uších má oranžová sluchátka.. a přemýšlela jsem. A najednou...
...najednou jsem chytila edosignál (nejspíš tím, že v Belgii se dá ješt na několika fekvencích naladit) a ON byl tam. Eda. Eda? Jo! Eda!! Přišel ke mě a chtěl si promluvit. Mluvil tedy jen on - má představa, samozřejmě. Už si nevzpomínám, co říkal, ale vím, že jsem si konečně uvědomila, že Zombie stavem ničeho nedosáhnu, maximálně toho, že ztratím všechny své přátele a nakonec i rodinu a všichni noví lidé, kteří mě uvidí se mi budou raději vyhýbat. Navíc mi řekl, že teď jedu mezi naprosto nové lidi, do nového přostředí a moje minulost, moje situace doma, tam nebude hrát žádnou roli. Můžu ťeď být kým chci. Přede mnou je cesta do neznáma, neznáma, kde mě čeká spousta možností. Říkal, že si to tam musím užít už jen proto, že doma budou zase sračky a já proto musím být silná, abych to tam vydržela. Usmála jsem se a věděla, že je mi líp. Trochu jsem věděla, že jsem blázen. Že je tohle naprosté šílenství. Ale bylo mi to jedno a byla jsem vděčná. byla jsem vděčná Edovi.
Belgii jsem si užila naprosto edokonale. myslím, že i Rouski si všimla mé proměny. Poznala jsem spoustu úžasných lidí, bydlela jsem v krásném domě, nemusela jsem se řídit časem, mohla jsem mluvit anglicky... Prostě parádní týden, který nejde popsat slovy...nezapomenutelný. Děkuji Rose, že jsi mě vzala s sebou. :-*
Ihned po příjezdu z Belgie jsem si přeházela věci z tašky do tašky a znovu se sbalila, protože mě čekala cesta do Klášterce nad Ohří hned druhý den ráno. Poté sem se vydala za mamkou do krámu a ta mě ihned zapřáhla. Byl vystresovaná, strahaná a naštvaná na celý svět. Byla jsem znovu ráda, že můžu s Ter odjet na taneční tábor SIRAEX. Znovu pryč z domova. Už to nebylo tak uvolněné jako v Belgii, nepoznala jsem tam tolik fajn lidí, ani jsem se tam neflákala. Ba naopak. Bylo to opravdu velmi fyzicky náročné. Ale mě to nevadilo, protože jsem tančila, dívala se na vynikající taneční představení a byla jsem s Ter :-)
Jediné, co mi ten výlet kazilo byla mamka, která mi každý den naštvaně volala, že mě doma čeká spousta práce, at se těším a koukám se už vrátit. Chtěla, abych měla ten pocit, že já si užívám ale oni všichni dřou. Chudák bráška musí být místo mě v krámě... Vrrrr.. Ale byla jsem silná a nesla jsem to statečně. Vrátila jsem se a pošlušně jsem chodila do krámu, teď už s úsměvem.
Uplynulo posledních pár dní ze srpna a potom už přišlo září. Všichni normální školáci nastoupili do škol a bylo velmi divné tam nebýt. Snažila jsem se co nejvíc pomáhat mamce... byla jsem s ní v krámě, když ne tak jsem uklízela doma, vařila, myla nádobí, chodila nakupovat... Starala jsem se o chod rozpadající se domácnosti. Myslím, že se mi to dařilo a mamka se tak alespoň trochu dostala ze stresu a už není na všechny tolik nepříjemná, jako dřív. A já jsem tí zase o trochu víc dospěla.
V září se toho nic moc zvláštního nedělo.. odevzdaně jsem se zapsala na vysoké škole, která na mě zbyla a shlédla jsem opravdu hodně filmů (byla jsem min. 4x v kině :D). Taky jsem se snažila číst, ale už to není co dřív.. nedokážu se začíst. Hodně času jsem trávila s Rouski, která si na mě vždycky našla čas a 2x jsem u ní spala, když měla volnej bejvák :-) Poslední chvíle, které bych mohla nazvat bezstarostnými se odehrály na chatě, kam jsem v pátek ráno odjela s Matú a s Rouski. Bylo to takové rozloučení s prázdninami (alespoň pro mě, protože holky už ve škole nastoupily) Přišla jsem na jiné myšlenky. Vzala jsem je na mnou oblíbenou medvědí stezku, kterou jsme přejmenovaly na Emmettovu, žraly jsme pizzu, pily čaj a koukaly na filmy. Bylo nám spolu fajn. A bylo to trochu symbolické. Já, Rouski a Matu, my jsme historické jádro naší edopartičky, my jsme podnikly první výlet tehdy v zimě v prváku... a byly jsme to tedy logicky my, které jsme toto 4leté období zakončily na chatě.

Cesta zpátky byla trochu smutná, ale to je vždycky. A zítra mě čeká poslední den prázdnin, které se občas nekonečně vlekly, ale občas letěly jako Eda.
A co přijde teď? To nevím. Jediné, co vím je, že mě čeká nová epocha. (I když konec světa přijde už brzy:D)
Děkuji Vám všem, kteří jste si na mě našli čas, děkuji za každý úsměv, který jste mi věnovali. A hlavně děkuji Edovi za to, že mi pomohl znovu se napojit na edosignál. (Hlídej mě Edo, Zombie stav už nikdy víc.)
A omlouvám se za chyby, ale znovu číst tenhle sloh vážně nebudu. :D
S láskou Bells :-*
Milá Bellski,
V žádném případě jsem nelitovala toho, že jsem Tě vytáhla na Tvé narozeniny do Spinu. Spíše mi bylo líto, že nevím, jak Ti pomoci. Alespoň se to povedlo Pepovi.=)Víš, že jsem se Ti snažila pomoci ze zombie stavu..a tím, že jsi na to byla špatně by si mě nikdy neodehnala. Znáš přece to pořekadlo. Opravdoví přátelé zůstavají i v těch nejhorších chvílích. Takže nikdy více žádnou přetvářku. Víš, že mi můžeš říct všechno tak jako já Tobě. Jsem Ti moc vděčná za to všechno, co jsi pro mě udělala. Nikdy Ti to nezapomenu. Ted čekám na chvíli, kdy Ti to budu moci oplatit :-* mám Tě ráda!! =)