close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

A tak to bylo... KONEC DRUHÉ KAPITOLY

8. listopadu 2009 v 19:57 | ALICE |  Naše rodina
Koukám na něj jako na přízrak.

Jako na fantoma, který se náhle objevil. Znám jeho tvář a marně se snažím vzpomenout si.
Když pochopím, že to není přelud vymyšlený v mé hlavě, proberu se ze svého zamyšlení.
,,Richarde?", tážu se opatrně.
,,Ano, slečno Anet?", ozve se Richard od druhého konce stolu a lehkým pohybem zamíchá červené víno ve své baňkaté skleničce aniž by si všimnul, že jeho na první pohled gurmánské gesto se nepovedlo a dvě kapičky vína vystříkly těsně vedle jeho ruky na obrovský skleněný stůl.
,,Paní...", opravím ho a nadechnu se, abych dokončila větu...
,,Říkej jí spíš Alice", zdůrazní Matú a překazí mi mou řeč tak, že ze mě vyjde jen jakési vzdechnutí.
,,Ano, pani Alice...?", zeptá se Richard znova tentokrát s otráveným výrazem i hlasem.
,,Neviděli jsme se už někde?", dostanu konečně ze sebe.
,,Ano, myslím, že ano."
,,Do mé psychologické poradny asi nechodíte, že?", zasměju se.
,,Ne, to jistě ne, ale přijde mi, že jste seděla v tom bílým autě, za kterým jsem se coural přes celé město, když jsem chvátal."
,,Ach... Promiňte...", zčervenám a dodám:,,A stihnul jste danou věc?". Slovo "danou" jsem velmi ostře zdůraznila a doufala jsem, že mi prozradí, co ta daná záležitost byla.
,,Jo, jel jsem tady od Marušky na večerní jednání... ehm..."
Moje i Belly oči během milisekundy přeskočí rychlým mihnutím na Matú.
Matú své oči sklopí k zemi, podívá se zmateně na mě, pak na Bellu, Richarda a opět svoje oči sklopí.
,,No... Ale nakonec jsem na promítání Novýho měsíce s váma byla!", brání se Matú.
Je nervóznější než já,
když jsem přijímala prvního pacienta ve svém oboru a polila jsem ho kávou. Nervóznější než Bella, když se nám snažila vysvětlit, že na té střeše opravdu kočka byla a tu jsme mezitím našli, jak spokojeně leží v pelíšku v obýváku. Nervóznější než Ness, když nám ukázala svůj abstraktní obraz a čekala nadšení, které se nedostavilo, neboť jsme nepochopili, že právě to bílé plátno s černou tečkou má být tím slavným obrazem. A tak bych mohla pokračovat dále. V tuto chvíli byla Matú nejnervóznějším člověkem v místnosti a všichni jsme to z ní vycítili. Koukla se znova na nás a jen hýbla rameny, zvedla se a prohlásila, že jde uklízet.
,,Mimochodem, jel jsem tenkrát za vámi jen proto, že jsem vás chtěl upozornit na nerozsvícený světla, jinak bych odbočil.", snaží se Richard odlehčit a zvtipnit situaci.
Ale já s Bells jsme zůstali očima viset na Matú asi šest vteřin dokud nezašla za roh, zamyslely jsme se, probraly jsme se a nastejně vstaly od stolu.
,,Tak...eh...my...", drmolí Bella.
,,Deme!", zařvu na ní už od dveří.
Nakluše ke mě jako pejsek. Nakročíme si k odchodu a zaslechnu:,,Ještě něco...!"
Otočíme se a Richard tvrdým a zesměšňujícím hlasem směřujícím ke mě prohodí:,,Pěkný pyžamo", a mrkne.
Rychle vyběhneme ven a klusem dojdeme k mému domu. Bells tvrdí, že už musí jet, tak jí nezdržuji a zamávám jí.
Když otevřu dveře, spatřím spoušť z hraček a jídla. V tu chvíli je mi to úplně jedno a přímou chůzí nakráčím do kuchyně, naleju si džus do sklenice na panáky a "kopnu to do sebe". Nadechnu se, vydechnu a jdu se obléct.

O hodinu později...

V pokojíku zamyšleně koukám na spokojeně spící děti a popíjím studené kakao ze skleničky.
Neslyšně se ke mě zezadu připlížil Džejkob. Chytnul mě kolem pasu a já jsem sebou lehce cukla na znamení toho, že jsem to nečekala. Odhrne mi vlasy z ramen a nahne se ke mému krku jako upír.
,,Proboha!", zvolám.
Džejkob se krutě lekne až odskočí metr ode mě. Chvíli balancuje a málem spadne, ale chytne se dřevěné zelené skříně na hračky. ,,Co blbneš sakra?", volá rozčíleně a vzbudí tím děti.
Saša i Julie začnou brečet a Alice vyjeveně kouká střídavě na mě a jejího otce.
Vezmu obě pláčící děti do rukou, povzdechnu si nad jejich váhou, kouknu vyčítavě na Džejkoba a odejdu z pokoje pryč. Alička vystřelí rychle za mnou. ,,Mami, mami, mami!", křičí pořád dokola. ,,Podej mi telefon prosim.", oplatim jí její řev, sednu si v obýváku na gauč a děti položím vedle sebe.
,,Halo? Bells? Myslíš, že platí ten dnešek?", vystřelím otázku hned, jak přestane v telefonu znít vytáčení.
,,Halo? Halo?!... Sakra!", rozčílim se, když zjistim, že se ozval záznamník. Kde zase je?
,,Co se děje?", uslyším známý hlas od vchodových dveří.
,,No ahoj... Chtěla bych vědět jestli platí dnešek"
,,Já s tim počítám! Můžu zatim teď zajít na džujsíčko?", snaží se mi Ness zvednout náladu.
,,Taky jsem s tím počítala dokud jsem nebyla u Edy..."
,,Stalo se něco? Vypadá to na errůrek...", nestrácí Nessie svůj smysl pro humor.
Musela jsem se pousmát, ale na výtlem to nebylo.
...
Nessie u mě zůstane celé další dvě hodiny, kdy všechno přichází do zmatku. Tedy všechno ne. Jen já.
,,A děti dej spát v osum, nádobí dej do myčky a ať Alice neužírá ty bonbony, bude mít zkažený zuby jako já... podrž tohle prosimtě, ještě ti přinesu ty balíky coly... a nezapomeň děti nakrmit, je sobota takže malým dej jen banánový přesnídávky... uneseš ještě tohle?... a Alici udělej ovesnou kaši... máš ty brčka a džus?... a nechoď mě kontrolovat a nevzdaluj se od domu dál, jak na dva metry jinak tě trest nemine... můžeš to postupně odnášet do auta, pomůžu ti...", melu pořád a pořád, aniž bych si všimla, že Ness i Džejkob na mě zmateně koukaj a ani neposlouchaji, co přesně drmolím.
,,Co je?", zeptám se, když soudě podle jejich výrazu zjistím, že něco není v pořádku.
,,No... Co si říkala mě a co...eh... j-e-m-u...?", zeptá se Ness a znechuceným urážlivým pohledem se podívána Džejkoba, protočí oči vsloup a koukne se pomalu zpátky na mě.
,,Hele vim, že mě nemáš ráda, ale já sem milej chlap!", brání se on.
,,Vlkouš, jasnýýý?!? Si vlkouš!", zdúrazní pořádně Nessie a zase otráveně koukne na něj a zpátky na mě a přiblble se usměje.
,,Tak jo, klid, ty Ness prosím odnes do auta ty buchty a zákusky a další věci, protože bysme to pěšky neunesly a ty se, zlato, hlavně starej o děti, nic víc po vás nechci."
,,A co budeš dělat ty?", mrkne na mě Nessie dorážlivě a rychle zdrhá ven.
,,Hááá háááá!", zavolám ironicky za ní a jdu do sklepa pro další jídlo a pití a odnášim ho postupně do auta.
Džejk i děti už se dávno stáhli někam do kouta a Ness čeká venku před autem se svým šoférem.
,,Zdravim.", řeknu šoférovi znuděně a nechám si otevřít zadní dveře.
,,Jeď Edwarde tamhle k tomu velkýmu domu."
Šofér se na Ness koukne do zpětního zrcátka a protočí oči s myšlenkou, že se sem nemusel vláčet.
,,Edward?!", ptám se udiveně, ,,Ty mu říkáš Edward??", opakuji se.
,,Noooo....co?...Líbilo se mi to.", usměje se zase přihlouple.
V duchu si myslím své a vykouknu z okna na Matúnky dům.
,,Vida, Eda na nás čeká" , ulevilo se mi.
,,Prosím?", ozve se od volantu.
,,Ale ne vy ježiš...!", odvětím podrážděně.
,,Klíííííídek.", utěšuje mě Nessie.
Prudce zastavíme a já i Ness sebou cuknem dopředu. Obě se nervózně koukneme na řidiče s vykulenýma očima a chvíli čekáme, co řekne. Když uběhne chvíle ticha, ještě čekáme jestli se náhodou nezvedne a nepůjde nám otevřít dveře od auta, ale došlo nám, že to se asi konat nebude. Otevřeme si sami a vystoupíme celé natěšené z auta.
,,Kde máte Smolařku?", volá na nás Eda.
,,Taky by mě zajímalo...", řeknu si potichu pro sebe a dál na její otázku nikdo neodpovídá.
Era vyběhne ze dveří, které byly pootevřené a utíká k nám sprintem. V tu chvíli se všichni začneme rozbíhat do stran a doufáme, že se Era vzdá a za nikým nepoběží.
,,Sakra!" - pomyslím si. ,,Vždyť už jsem zase skoro u svýho domu!" Obratím se a s hrůzou zjišťuju, že dnes si Era jako oběť napadání a poslintávání vybrala mě.
,,Ááááááááááááááá!", běžim s křikem a pověsim se na větev stromu, který stojí na zahradě mých sousedů. Prvně v životě jsem jim vděčná za to, že nemají plot kolem svého pozemku. Era výhružně štěkne, abych slezla a sedne si, aby dala najevo, že se nevzdává.
,,Eroooo, Erooo, Ero!", slyšim přibližující se křik.
Po pár vteřinách už cítím, že je čím dál těžší se udržet, ale jakmile se kouknu pod sebe a spatřím ten hrozivý výraz Ery, zase se rychle pevněji chytnu.
,,Doprdele Matúno, to sis musela pořizovat zrovna TUHLE šílenou argentinskou doguuuuu?!!!", volám z posledních sil.
,,Německá!", opraví mě, ,,Je německá! Kolikrát ti to mám říkat?!"
,,Promiň, promiň... Ale mohla by sis jí už přivolat k sobě prosíííííííím?", dostávám ze sebe už opravdu z posledních sil a pouštím se větve.
,,Ero! Nesmíš!", přikazuje Matú psovi.
,,No super...jako bych byla nějaká věc...pch...nesmíš...hmmmmm", nadávám potichu a otřepávám si ruce a nohy, pak zvednu oči a několik metrů od sebe uvidim svojí rodinu.
Zmateně na ně pohlédnu a hodím přesně ten přihlouplý úsměv Nessie a zamávám jim:,,Ahoj...hhh.." Moje děti na mě zůstanou nechápavě civět a manžel se mi směje až padá do kolen. Stejně jako holky za mnou. Ness nakonec překoná svou slabost ze smíchu a pomůže mi vstát.
,,No fajn, tak sme se zasmáli... Dem zpátky, ne?"
,,Jasný, Edward už to nosí všecko dovnitř."
Zamávám rodince a ploužíme se pomalým krokem zpátky k Matú domů. Era se krčí u nohou svojí autoritativní paničky a občas na mě mrkne svýma malýma očima. Mrknu na ní taky, ale budí ve mě respekt. ,,Iežek čáááu! No kde stéé?!", ozývá se nám všem dobře známý hlas, ale nevíme odkud. Koukneme se kolem sebe a pak jedna na druhou jestli nejsme blázni.
,,Slyšeli ste to taky....žejo?", ujišťuji se raději.
,,Myslim, že jo."
,,Halo?! Pomůže mi někdo?!", ozývá odněkud Bellinin hlas.
,,Sakra, kde zas je?"
Najednou chytne Nessie nehorázný výtlem desetiletí. Možná století
Já s Edou a teď už i s šoférem Edwardem pitomě zíráme na Ness a myslíme si, že má v sobě démona.
,,Baltazare?", snažim se zavtípkovat.
,,Ty....v...vole...tam...", dostává ze sebe pomalu Nessie, protože je smíchy úplně v křečích, ,,Tam....tamhle v autě!"
Všichni rázem kouknem na auto zaparkované kousek od Matúnky baráku a v tu chvíli nám dojde, čí to je a začneme se tlemit všichni, když uvidíme známý obličej v okýnku.
,,Děláte si prdel?!", směje se Eda.
Jediný Edward stále nechápe, o co jde, ale to bude jen tím, že není zasvěcen moc dlouho do našeho života.
Popoběhneme k autu a Bells na nás dělá posunky, které mají asi znamenat, že se jí zasekly všechny dveře.
Otevřeme jí zvenku a pořád se smějeme. Era nadšeně poskakuje, ale Eda jí slovy zkrotí.
,,Jak se mi to povedlo se neptejte, prostě se to rozbilo.", říká vyřízeně Bella.
Chytnu je všechny kolem ramen, což mi umožní mé třikrát delší ruce než mají ony dohromady.
Se smíchem vejdeme do obrovitého domu Edy, zastavíme se, koukáme a očima si měříme, co a jak poupravíme.
,,A kde máš vlastně mobil, volala jsem ti!", dojde mi po chvíli.
Bella chvíli popřemýšlí a odpoví, že ho má asi doma, protože od rána se tam ještě nedostala, protože jela sem k Matú a od té doby je zavřená v autě.
,,A kde je Rouski?", stará se Eda.
,,Určitě má zas problém rozloučit se s Noem", prohodí Bella.
Pustim holky a vydám se zpět do Nessiina auta, abych donesla z něj pracně připravené a koupené jídlo a pití.
Holky neváhají a hned mi pomůžou. Bells vyndavá se mnou věci z auta, Eda zdobí dům balónkama, které si sama vydupala, všem nám to přišlo přeplácané. Nessie nejdřív jen tak koukala a organizovala nám, co kam máme dát, ale poté, co jsme jí všechny tři postupně seřvaly, ať si buzeruje někoho jinýho, přidala se taky k práci. Do nohou se nám každou chvíli plete Era, tak jí pořád odháníme, ale bohužel poslouchá jen paničku.
...

,,Tradáááá, posledních deset minut děvčátka!", volá uchváceně Eda a jen, co to dořekne, zařinčí zvonek u vstupních dveří.
,,Hele...že ste venku nezamknul nikdo Bellu?", ujišťuji se vtipně s šibalským pohledem.
,,Pche!", ozve se Bells ze schodiště.
Eda dojde otevřít a všichni čekáme, kdo se vynoří z krásných velkých bílých dveří s barokními prvky.
,,Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!", zaječim jakmile spatřím pani poslankyni.
,,Ííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!!", začne Andrea pištět.
V tu chvíli nedokážu vytušit, jestli tak čubkovsky ječí ironicky nebo jí toto setkání opravdu tak nedalo, že prostě musela, ale hlavní je, že se zase vidíme. Ostatní děvčata v místnosti na nás zůstávaji viset očima a v duchu si zřejmě přehrávají znovu to, co právě viděly.
Po dlouhém pištění, objímání, skákání a dalším vyjadřování radosti se uklidníme a projdeme robusní chodbou až do další značné místnosti přímo stvořené pro takové večery jako bude ten dnešní. Andrea se posadí, rozhlídne se kolem a na jejím výrazu lze vyčíst, že si přeměřuje věci, které se jí líbí a pak se objeví nejspíš v jejím podobně velkém domě. Rychle nařídím holkám, aby mi pomohly donést občerstvení na stůl. Po pár minutách z jakéhosi občerstvení nakonec vzejde velký švédský stůl.
,,Ber...", zazvoní mi do řeči zvonek, zatvářím se nemile a prudce dořeknu větu:,,Berte si!", hodím prudkou otočku vzad a běžím otevřít.
,,Ahoj?!",říká blonďatá dáma v zeleném společenském kostýmku s černým svislým pruhem na sukni a na límečku. Vedle ní stojí muž, který je vyšší než ona. Jeho kravata dokonale ladí s jejím kostýmkem.
,,Eee...eh?", snažím se vzpomenout si.
,,Monika!", zašeptá.
,,Ježíšmajrá!!! Mončooo!", vzpomenu si.
Muž stojící vedle natahuje ruku a představuje se:,,Adam jméno mé..."
,,Alice, těší mě."
Pošlu je do velkého sálu, kde už čekají ostatní a mezitím spatřím dalšího hosta přicházejícího ke dveřím. Tentokrát vůbec nemusím vzpomínat, přesně vím, o koho jde.
,,Kde máte partnerku, mladý muži?", mrknu jedním okem.
,,Bohužel...jsem svobodný...mladá slečno."
,,Ne, ne... Já už paní!", llaškujeme spolu chvíli.
,,Ježiš poceeem, ty ses vůbec nezměnil!", obejmu ho pořádně.
,,Klídek... Kde sou ostatní?", táže se a cukne mu při tom levé oko.
,,Jendo, už si byl s tim u doktora?", zasměju se a pošlu ho taky dlouhou chodbou přímo do společenské místnosti.
Než stačím zabouchnout dveře, už tam stojí Lada.
,,Větší dům už mít nemůže?"
,,No tys mě přivítala!", řeknu ironicky.
,,Čaaauu!",zavolá a vletí dovnitř za ostatníma aniž by věděla kudy. Asi právě proto hned odbočila do prava. Ani se nechystám říct jí, že tam najde maximálně koupelnu, to zjistí za chvíli sama.
Vyjdu ven, přivřu dveře, abych si je nezabouchla a opřu se o futra. Zavřu oči a vychutnávám si chvilku klidu, protože ten už dnes asi nezažiju. Znovu oči otevřu a koukám na nebe. Slunce už je hodně nízko, ale hlavně, že svítí. Ptáků už moc nezpívá, ale jsou slyšet děti ze sousedních domů, jak si hrajou na svých zahrádách. Důchodci od naproti sklízí jablka a hrušky. Pravý nefalšovaný podzim - pomyslím si.
,,Nerušim?"
,,Ani ne.", odpovim aniž bych věděla komu. Promnu si zaslepené oči od sluníčka a podívám se před sebe. ,, Jéé, ahoj, tys dorazila!"
,,No jasně!",odvětí mi Martina a představí mi svého přítele.
,,To je čúpr... Tak běžte rovně, já tam časem přijdu", usměju se na ní a ukážu dovnitř.
Hned co se otočím, uvidím Rouski. Poklábosím s ní o dětech a hned zmizí zase za dveřmi.
...
Po chvíli mě přestane bavit stát venku a vítat hosty, tak se přesunu za ostatními dovnitř.
,,Skleničku?", přiběhne hned ke mě muž, kterého si už nepamatuji. Rozhlédnu se po pokoji a snažím se k němu najít partnerku. Když zjistím, že mi paměť opravdu neslouží a je mi blbé se ho zeptat, vezmu si od něj skleničku a mlčky si jdu sednout mezi Ness a Edu na krásnou červenou semišovou sedačku. Podívám se do skleničky a když zjistím, že to je víno, položím ji na stůl a dál si jí nevšímám. Chtěla bych se zapojit s někým do konverzace, ale jak po krátké době zjišťuji, každý se baví ve dvojicích nebo ve skupinkách už o daných tématech. Tak mi nezbývá nic jiného než je pozorovat.
Andrea. Tak šťastné oči. Dokázala toho opravdu moc, dostala se až na vrcholek toho, co si přála a stále má spoustu sil jít ještě výš. Jsem ráda, že jí vidím a jsem ráda, že si plní své sny a zároveň pomáhá ostatním. Druhá Andrea. Taky se dostala tak daleko. Možná dál než chtěla. Je víceprezidentkou energetické firmy.
Kroužím očima po místnosti a pohled mi zůstane stát na Belle. Proč sedí tak sama od ostatních? Doufám, že ji nedostalo to, že je mezi tolika významými lidmi a přinejmenším, že má skoro každý z nich rodinu. Její oči. Jasná barva, nejasný cíl. Chybí touha, naděje, síla, motivace. Chybí někdo, pro koho má cenu žít. Bello, máš nás! Vysílám k ní signály a snažím se zaujmout ji tím, kolik má kolem sebe lidí a všichni jí mají rádi. Pamatuji si, že takhle smutnou jsem ji posledně viděla, když jí umřela kočka. Byla opravdu na prášky. Jednoho dne, krásného dne, vstala a prostě ji viděla jen ležet. Bolelo to, když smutnila, když jsem viděla, že neví jak dál. Jako by byla ztracena sama v sobě. Jediné, co si teď opravdu přeju je, aby se ty nádherné oči usmívaly. A já to dokážu. Vstanu a jdu přímo k ní. Cestou vezmu ze stolu skleničku našeho oblíbeného džusu a talířek jednohubek. Přisednu k ní a chvíli si povídáme. Řekla, že je všechno v pohodě, ale moc tomu nevěřím, a proto jí pošlu doprostřed místnosti mezi lidi. Dalších pár minut jí pozoruji a pak konečně uvidím, že se směje. Spadl mi kámen ze srdce. Znovu přejedu pohledem po místnosti a nikoho smutnícího už naštěstí nevidím. Chvíli popřemýšlím a dívám se z okna, jak se rychle stmívá. Když zjistím, že zábava nějak vázne, odhodlám se zapnout hudbu. Všichni, jako by mě poslouchali na slovo, začnou tancovat a bláznit. Jsem tak šťastná, že tu jsem. Jen doufám, že u nás doma je všechno v pořádku. No, neměla bych to přehánět nebo budu mamča jako Rouski, usměju se při tom pomyšlení a vběhnu blbnout mezi ostatní.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nessie Nessie | 8. listopadu 2009 v 20:29 | Reagovat

eeeeeeeeeeeeeeeeee?

aaaaaaaaaaaaaaaaaa!

konec.

2 Alice Alice | 8. listopadu 2009 v 20:35 | Reagovat

I

3 Nessie Nessie | 8. listopadu 2009 v 20:54 | Reagovat

přesně tak.

4 Bella Bella | 8. listopadu 2009 v 21:04 | Reagovat

Nádherné, dokonalé, úžasné, přenádherné, edokonalé, nejkrásnější, nejlepší, juj :-*********
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

5 Alice Alice | 8. listopadu 2009 v 21:05 | Reagovat

Heh... :D

6 Nessie Nessie | 9. listopadu 2009 v 7:15 | Reagovat

já tam místo juj četla fuj :D a vůbec mi to nebylo divný..ani malynko...:D:D

7 Eduše Eduše | 9. listopadu 2009 v 15:38 | Reagovat

já tam taky místo juj četla fuj :D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:DNo Alice měla si to kráásnéééé přenáádhernééé,ale :D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:Dmoooooc dlouhýý už sem se málem zabila jak to bylo dlouhýý uuuuuuuufffff přečetla sem to :D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D::D:DAle stejně tydle pšíběhy pořád nechápu byli tam 2 edové pak čokl ééra pak maatúúnaaa pak bella kdo se v tom máá vyznat pane šéééf???? PS:neodpovídejte mi !!!  

8 Eduše Eduše | 9. listopadu 2009 v 15:38 | Reagovat

A zase nejdelší komentář já sem debil

9 Alice Alice | 9. listopadu 2009 v 17:24 | Reagovat

nejvíííííííts

10 Edward Edward | 9. listopadu 2009 v 17:31 | Reagovat

Dveře s barokními prvky????...to si ze mě snad děláš prdel:D:D...jinak samozdřejmě Edokonalé:D hlavně Jenda a Era:D:D:D

11 Edward Edward | 9. listopadu 2009 v 17:31 | Reagovat

a těšim se na pokračování:D

12 Ashleyce Taycobová Ashleyce Taycobová | E-mail | 9. listopadu 2009 v 19:09 | Reagovat

je to faktis mooooc hustý i když sem to eště nečetla, páč teď nemám kdy............snad se eště s váma někdy uvidím proto vám musim poslat fotku eeeeeeeeeeeeeeh
to bylo trapnej for alias Ashleyce Taycob's styl

13 edušovská raketa mííříí do nebe a zase dáálll teda ještěě zombííkuu Eduše:-* edušovská raketa mííříí do nebe a zase dáálll teda ještěě zombííkuu Eduše:-* | 9. listopadu 2009 v 21:18 | Reagovat

No to byl ale nechápu...ale bylo to trapý'!!!:D

14 edušovská raketa mííříí do nebe a zase dáálll teda ještěě zombííkuu Eduše:-* edušovská raketa mííříí do nebe a zase dáálll teda ještěě zombííkuu Eduše:-* | 9. listopadu 2009 v 21:19 | Reagovat

chtěla sem říct trapný ale to ste asi pochopili že jo?

15 edušovská raketa mííříí do nebe a zase dáálll teda ještěě zombííkuu Eduše:-* edušovská raketa mííříí do nebe a zase dáálll teda ještěě zombííkuu Eduše:-* | 9. listopadu 2009 v 21:19 | Reagovat

No já si to myslela

16 Ashleyce Taycobová Ashleyce Taycobová | E-mail | 10. listopadu 2009 v 15:48 | Reagovat

hmnhmnhmnhmnhmn to mi faktis nedoslo ete ze si to sem napsala to ja bych zase nemohla mesic mezi lidi....:(

17 Eduše Eduše | 11. listopadu 2009 v 20:42 | Reagovat

Nový komentář
* Jméno:       Zapomenout
E-mail:     
Web:     
      Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
* Text:     Sem napište komentář

Komentovat
Aktuální články

    * A tak to bylo... KONEC DRUHÉ KAPITOLY
    * POZOR POZOR!
    * Halus se blíží..... Eda se blíží......aneb New Moon je tu za 23 dní
    * Půlnoční Slunce z pohledu Eduše :D
    * A tak to bylo. (Půlnoční Slunce od Nessie) 1. kapitola

... WE ARE CULLENS

Zajic zajic!!

-----NEW MOON----

ODPOČÍTÁVADLO

10..9..8..7..6..5..4..3..2..1

A JE TO TU!!!
(teď si jako představujte že je 20.11. jo?)

Rubriky

    * Novinky
    * Naše rodina
    * Edward
    * Isabella
    * Renesmee
    * Alice
    * Jasper
    * Rosalie
    * Emmett
    * Esme
    * Carlisle
    * Edovka
    * Ashleyce
    * Angela
    * Náš společný znak
    * Twilight saga
    * Twilight movie
    * New Moon movie
    * Herecké obsazení
    * Texty + překlady k písním

Archiv

    * Listopad 2009
    * Říjen 2009
    * Září 2009
    * Srpen 2009
    * Červenec 2009
    * Červen 2009
    * Květen 2009
    * Duben 2009
    * Březen 2009
    * Únor 2009

Oblíbené stránky

    * New Moon movie
    * Intoxicated.cz
    * Stmívání.blog.cz
    * Stmívání.eu

Aktuální články

    * A tak to bylo... KONEC DRUHÉ KAPITOLY
    * POZOR POZOR!
    * Halus se blíží..... Eda se blíží......aneb New Moon je tu za 23 dní
    * Půlnoční Slunce z pohledu Eduše :D
    * A tak to bylo. (Půlnoční Slunce od Nessie) 1. kapitola

18 Eduše Eduše | 11. listopadu 2009 v 20:43 | Reagovat

A tak to bylo... KONEC DRUHÉ KAPITOLY
Neděle v 19:57 | ALICE |  Naše rodina
Koukám na něj jako na přízrak.
Jako na fantoma, který se náhle objevil. Znám jeho tvář a marně se snažím vzpomenout si.
Když pochopím, že to není přelud vymyšlený v mé hlavě, proberu se ze svého zamyšlení.
,,Richarde?", tážu se opatrně.
,,Ano, slečno Anet?", ozve se Richard od druhého konce stolu a lehkým pohybem zamíchá červené víno ve své baňkaté skleničce aniž by si všimnul, že jeho na první pohled gurmánské gesto se nepovedlo a dvě kapičky vína vystříkly těsně vedle jeho ruky na obrovský skleněný stůl.
,,Paní...", opravím ho a nadechnu se, abych dokončila větu...
,,Říkej jí spíš Alice", zdůrazní Matú a překazí mi mou řeč tak, že ze mě vyjde jen jakési vzdechnutí.
,,Ano, pani Alice...?", zeptá se Richard znova tentokrát s otráveným výrazem i hlasem.
,,Neviděli jsme se už někde?", dostanu konečně ze sebe.
,,Ano, myslím, že ano."
,,Do mé psychologické poradny asi nechodíte, že?", zasměju se.
,,Ne, to jistě ne, ale přijde mi, že jste seděla v tom bílým autě, za kterým jsem se coural přes celé město, když jsem chvátal."
,,Ach... Promiňte...", zčervenám a dodám:,,A stihnul jste danou věc?". Slovo "danou" jsem velmi ostře zdůraznila a doufala jsem, že mi prozradí, co ta daná záležitost byla.
,,Jo, jel jsem tady od Marušky na večerní jednání... ehm..."
Moje i Belly oči během milisekundy přeskočí rychlým mihnutím na Matú.
Matú své oči sklopí k zemi, podívá se zmateně na mě, pak na Bellu, Richarda a opět svoje oči sklopí.
,,No... Ale nakonec jsem na promítání Novýho měsíce s váma byla!", brání se Matú.
Je nervóznější než já,
když jsem přijímala prvního pacienta ve svém oboru a polila jsem ho kávou. Nervóznější než Bella, když se nám snažila vysvětlit, že na té střeše opravdu kočka byla a tu jsme mezitím našli, jak spokojeně leží v pelíšku v obýváku. Nervóznější než Ness, když nám ukázala svůj abstraktní obraz a čekala nadšení, které se nedostavilo, neboť jsme nepochopili, že právě to bílé plátno s černou tečkou má být tím slavným obrazem. A tak bych mohla pokračovat dále. V tuto chvíli byla Matú nejnervóznějším člověkem v místnosti a všichni jsme to z ní vycítili. Koukla se znova na nás a jen hýbla rameny, zvedla se a prohlásila, že jde uklízet.
,,Mimochodem, jel jsem tenkrát za vámi jen proto, že jsem vás chtěl upozornit na nerozsvícený světla, jinak bych odbočil.", snaží se Richard odlehčit a zvtipnit situaci.
Ale já s Bells jsme zůstali očima viset na Matú asi šest vteřin dokud nezašla za roh, zamyslely jsme se, probraly jsme se a nastejně vstaly od stolu.
,,Tak...eh...my...", drmolí Bella.
,,Deme!", zařvu na ní už od dveří.
Nakluše ke mě jako pejsek. Nakročíme si k odchodu a zaslechnu:,,Ještě něco...!"
Otočíme se a Richard tvrdým a zesměšňujícím hlasem směřujícím ke mě prohodí:,,Pěkný pyžamo", a mrkne.
Rychle vyběhneme ven a klusem dojdeme k mému domu. Bells tvrdí, že už musí jet, tak jí nezdržuji a zamávám jí.
Když otevřu dveře, spatřím spoušť z hraček a jídla. V tu chvíli je mi to úplně jedno a přímou chůzí nakráčím do kuchyně, naleju si džus do sklenice na panáky a "kopnu to do sebe". Nadechnu se, vydechnu a jdu se obléct.

O hodinu později...

V pokojíku zamyšleně koukám na spokojeně spící děti a popíjím studené kakao ze skleničky.
Neslyšně se ke mě zezadu připlížil Džejkob. Chytnul mě kolem pasu a já jsem sebou lehce cukla na znamení toho, že jsem to nečekala. Odhrne mi vlasy z ramen a nahne se ke mému krku jako upír.
,,Proboha!", zvolám.
Džejkob se krutě lekne až odskočí metr ode mě. Chvíli balancuje a málem spadne, ale chytne se dřevěné zelené skříně na hračky. ,,Co blbneš sakra?", volá rozčíleně a vzbudí tím děti.
Saša i Julie začnou brečet a Alice vyjeveně kouká střídavě na mě a jejího otce.
Vezmu obě pláčící děti do rukou, povzdechnu si nad jejich váhou, kouknu vyčítavě na Džejkoba a odejdu z pokoje pryč. Alička vystřelí rychle za mnou. ,,Mami, mami, mami!", křičí pořád dokola. ,,Podej mi telefon prosim.", oplatim jí její řev, sednu si v obýváku na gauč a děti položím vedle sebe.
,,Halo? Bells? Myslíš, že platí ten dnešek?", vystřelím otázku hned, jak přestane v telefonu znít vytáčení.
,,Halo? Halo?!... Sakra!", rozčílim se, když zjistim, že se ozval záznamník. Kde zase je?
,,Co se děje?", uslyším známý hlas od vchodových dveří.
,,No ahoj... Chtěla bych vědět jestli platí dnešek"
,,Já s tim počítám! Můžu zatim teď zajít na džujsíčko?", snaží se mi Ness zvednout náladu.
,,Taky jsem s tím počítala dokud jsem nebyla u Edy..."
,,Stalo se něco? Vypadá to na errůrek...", nestrácí Nessie svůj smysl pro humor.
Musela jsem se pousmát, ale na výtlem to nebylo.
...
Nessie u mě zůstane celé další dvě hodiny, kdy všechno přichází do zmatku. Tedy všechno ne. Jen já.
,,A děti dej spát v osum, nádobí dej do myčky a ať Alice neužírá ty bonbony, bude mít zkažený zuby jako já... podrž tohle prosimtě, ještě ti přinesu ty balíky coly... a nezapomeň děti nakrmit, je sobota takže malým dej jen banánový přesnídávky... uneseš ještě tohle?... a Alici udělej ovesnou kaši... máš ty brčka a džus?... a nechoď mě kontrolovat a nevzdaluj se od domu dál, jak na dva metry jinak tě trest nemine... můžeš to postupně odnášet do auta, pomůžu ti...", melu pořád a pořád, aniž bych si všimla, že Ness i Džejkob na mě zmateně koukaj a ani neposlouchaji, co přesně drmolím.
,,Co je?", zeptám se, když soudě podle jejich výrazu zjistím, že něco není v pořádku.
,,No... Co si říkala mě a co...eh... j-e-m-u...?", zeptá se Ness a znechuceným urážlivým pohledem se podívána Džejkoba, protočí oči vsloup a koukne se pomalu zpátky na mě.
,,Hele vim, že mě nemáš ráda, ale já sem milej chlap!", brání se on.
,,Vlkouš, jasnýýý?!? Si vlkouš!", zdúrazní pořádně Nessie a zase otráveně koukne na něj a zpátky na mě a přiblble se usměje.
,,Tak jo, klid, ty Ness prosím odnes do auta ty buchty a zákusky a další věci, protože bysme to pěšky neunesly a ty se, zlato, hlavně starej o děti, nic víc po vás nechci."
,,A co budeš dělat ty?", mrkne na mě Nessie dorážlivě a rychle zdrhá ven.
,,Hááá háááá!", zavolám ironicky za ní a jdu do sklepa pro další jídlo a pití a odnášim ho postupně do auta.
Džejk i děti už se dávno stáhli někam do kouta a Ness čeká venku před autem se svým šoférem.
,,Zdravim.", řeknu šoférovi znuděně a nechám si otevřít zadní dveře.
,,Jeď Edwarde tamhle k tomu velkýmu domu."
Šofér se na Ness koukne do zpětního zrcátka a protočí oči s myšlenkou, že se sem nemusel vláčet.
,,Edward?!", ptám se udiveně, ,,Ty mu říkáš Edward??", opakuji se.
,,Noooo....co?...Líbilo se mi to.", usměje se zase přihlouple.
V duchu si myslím své a vykouknu z okna na Matúnky dům.
,,Vida, Eda na nás čeká" , ulevilo se mi.
,,Prosím?", ozve se od volantu.
,,Ale ne vy ježiš...!", odvětím podrážděně.
,,Klíííííídek.", utěšuje mě Nessie.
Prudce zastavíme a já i Ness sebou cuknem dopředu. Obě se nervózně koukneme na řidiče s vykulenýma očima a chvíli čekáme, co řekne. Když uběhne chvíle ticha, ještě čekáme jestli se náhodou nezvedne a nepůjde nám otevřít dveře od auta, ale došlo nám, že to se asi konat nebude. Otevřeme si sami a vystoupíme celé natěšené z auta.
,,Kde máte Smolařku?", volá na nás Eda.
,,Taky by mě zajímalo...", řeknu si potichu pro sebe a dál na její otázku nikdo neodpovídá.
Era vyběhne ze dveří, které byly pootevřené a utíká k nám sprintem. V tu chvíli se všichni začneme rozbíhat do stran a doufáme, že se Era vzdá a za nikým nepoběží.
,,Sakra!" - pomyslím si. ,,Vždyť už jsem zase skoro u svýho domu!" Obratím se a s hrůzou zjišťuju, že dnes si Era jako oběť napadání a poslintávání vybrala mě.
,,Ááááááááááááááá!", běžim s křikem a pověsim se na větev stromu, který stojí na zahradě mých sousedů. Prvně v životě jsem jim vděčná za to, že nemají plot kolem svého pozemku. Era výhružně štěkne, abych slezla a sedne si, aby dala najevo, že se nevzdává.
,,Eroooo, Erooo, Ero!", slyšim přibližující se křik.
Po pár vteřinách už cítím, že je čím dál těžší se udržet, ale jakmile se kouknu pod sebe a spatřím ten hrozivý výraz Ery, zase se rychle pevněji chytnu.
,,Doprdele Matúno, to sis musela pořizovat zrovna TUHLE šílenou argentinskou doguuuuu?!!!", volám z posledních sil.
,,Německá!",eré si sama vydupala, všem nám tzhlídne se kolem a na jejím výrazu lze vyčíst, že si přeměřuje věci, které se jí líbí a pak se objevípomyšlení a vběhnu blbnout mezi ostatní.

19 Eduše Eduše | 11. listopadu 2009 v 20:43 | Reagovat

Andrea. Tak šťastné oči. Dokázala toho opravdu moc, dostala se až na vrcholek toho, co si přála a stále má spoustu sil jít ještě výš. Jsem ráda, že jí vidím a jsem ráda, že si plní své sny a zároveň pomáhá ostatním. Druhá Andrea. Taky se dostala tak daleko. Možná dál než chtěla. Je víceprezidentkou energetické firmy.
Kroužím očima po místnosti a pohled mi zůstane stát na Belle. Proč sedí tak sama od ostatních? Doufám, že ji nedostalo to, že je mezi tolika významými lidmi a přinejmenším, že má skoro každý z nich rodinu. Její oči. Jasná barva, nejasný cíl. Chybí touha, naděje, síla, motivace. Chybí někdo, pro koho má cenu žít. Bello, máš nás! Vysílám k ní signály a snažím se zaujmout ji tím, kolik má kolem sebe lidí a všichni jí mají rádi. Pamatuji si, že takhle smutnou jsem ji posledně viděla, když jí umřela kočka. Byla opravdu na prášky. Jednoho dne, krásného dne, vstala a prostě ji viděla jen ležet. Bolelo to, když smutnila, když jsem viděla, že neví jak dál. Jako by byla ztracena sama v sobě. Jediné, co si teď opravdu přeju je, aby se ty nádherné oči usmívaly. A já to dokážu. Vstanu a jdu přímo k ní. Cestou vezmu ze stolu skleničku našeho oblíbeného džusu a talířek jednohubek. Přisednu k ní a chvíli si povídáme. Řekla, že je všechno v pohodě, ale moc tomu nevěřím, a proto jí pošlu doprostřed místnosti mezi lidi. Dalších pár minut jí pozoruji a pak konečně uvidím, že se směje. Spadl mi kámen ze srdce. Znovu přejedu pohledem po místnosti a nikoho smutnícího už naštěstí nevidím. Chvíli popřemýšlím a dívám se z okna, jak se rychle stmívá. Když zjistím, že zábava nějak vázne, odhodlám se zapnout hudbu. Všichni, jako by mě poslouchali na slovo, začnou tancovat a bláznit. Jsem tak šťastná, že tu jsem. Jen doufám, že u nás doma je všechno v pořádku. No, neměla bych to přehánět nebo budu mamča jako Rouski, usměju se při tom pomyšlení a vběhnu blbnout mezi ostatní.

20 Bella Bella | 11. listopadu 2009 v 21:21 | Reagovat

Eduše? My víme že si magor, ale nepřeháněj to.

21 Alice Alice | 12. listopadu 2009 v 7:51 | Reagovat

Eduše, my už tohle všechno ale četli!

22 Eduše Eduše | 14. listopadu 2009 v 9:55 | Reagovat

:-D jojo já si to nějak v ten moment neuvědomila :-D

23 Al Al | 17. února 2011 v 13:50 | Reagovat

:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

... WE ARE CULLENS