Já...nevím jak začít....
Netuším jak na to...
Nechci tu psát nějaké emo-barbie úvahy ve stylu ''jak moc wás lawískuju'' a podobně...
A úvahy na (edo)téma ''Před vámi byl můj život jako noc, když nesvítí měsíc....'', a dál to znáte....
(těch tady přece bylo a bude ještě víc než dost - my s Bells se o to postaráme což?)
Přiznat že nedokážu přesně popsat, co cítím...
Ale můžu se aspoň pokusit...
Na začátek bych chtěla tak trošku ''rozsoudit'' dva články, které byly dnes sepsány na tomto blgu a adresovány mně. Jeden od Bells, jeden od Edíka. Nejde to říct jinak - oba dva jsou úžasné. A rozdíl? Použila bych na to výrazy naší milované Belliky - hardware a software. Edův článek byl o přednostech hardwaru, Belly o softwaru. A co si vyberu já? Já jsem samoz(d)řejmě něco mezi. Jelikož jsem dcera právě Belly a Edwarda, spojuji v sobě jak hardware, tak sofrware. Tím chci říct, že se dokážu těšit nejen ze svých přátel, slunce, vzduchu, obyčejného a krásného života, jak podotkl Eda, ale dokážu zároveň s tím nedočkavě vyhlížet za dveřmi datum 20.11.2009 a důležitě zaujatě hovořit s ''imaginárním'' Edwardem, který právě sedí po mém boku. (moment? jo je tady:D) A tím jsme se dostali k závěrečné myšlence tohoto odstavce: ať už jste přes jedno, nebo přes druhé, nezáleží na tom. Patříte do mé rodiny a já se dokážu přizpůsobit obojímu. To, že jste každá úplně jiná je na tom právě to nejlepší. Kdyby byli všichni stejní, měli stejné názory, jaký by to mělo smysl? Od toho jsme přece každý originál, ne?:D
Konec první části.:D
(A omlouvám se Belle za porušení autroských práv)
A teď proč název ''Like a dream''?
Asi pro to, že (nejen) změna školy před rokem obrátila život naruby (ruby - cha chááá:D toho si nevšímejte) nám všem. Až na pár výjimek se z devítky nikomu nechtělo. I já jsem měla ve třídě skvělou partu, takže pro mě byly první měsíce na gymplu no, ne tak docela měsíce utrpení, ale měsíce, kdy jsem si každou chvíli říkala, jak bych se na základku strašně ráda vrátila.
Pak nastal ten zlom - přibyla jsem do edofilské rodiny a co se nesstalo? Od ostatních mých bývalých spolužáků neustále slyším, že by se chtěli vrátit, že chtějí vidět ostatní spolužáky a jak je to na střední strašné. A já? Nedokážu to pochopit. Nechci to zpět. Žiju tím, co je teď. Proč se stále zabývat něčím, co už skončilo? Ano, základka byla skvělá. Navždy zůstane tím skvělým obdobím v mém životě a na své kamarády nikdy nezapomenu. Ale teď mám nové. Možná není správné to říkat, ale v mnoha a mnoha ohledech stokrát lepší. Tak to prostě je, nebudem si nic nalhávat. Jsem teď s nimi, žiju pro ně a ..konec. To, že sem je poznala byla jedna z nejúžasnějších věcí, která se mi kdy stala. Bylo to jako sen. A od té doby jsem si už nikdy, nikdy neřekla že bych chtěla vrátit čas. Nikdy.
Mám pocit, že konečně mezi Vámi jsem našla to pravé místo, kam opravdu patřím. Nikdy Vám nedokážu poděkovat za to, co pro mě jste pro mě zatím udělali a co stále děláte. Doufám a snažím se Vám to oplácet stejnou měrou, seč můžu. Jste opravdu jako má druhá rodina.
Ale konec sentimentalit.
Prostě jsem jen chtěla říct, že vás miluju. Tečka.
Na závěr vám všem moc děkuju za úžasná přáníčka, články, dárky (i ty které jsem ještě nedostala) a to prosím děkuji nejen mé edofilské rodině, ale všem, kterí si na mě vzpomněli, i když si tenhle článek asi nepřečtou.:)
A na úplný závěr tohoto článku bych si na doporučení Edy, Edy a Bells taky ráda popřála :D:D A moooooc si za to děkuju:D Važte si tohoto naprosto originálního článku. Člověk, který ho psal, začal jako šestnáctiletý, a skončil již sedmnáctiletý:D
Nessie
Autosrký práva klidně porušuj i nadále :D
Máš to povolené dokonce tvé existence :-*
Já ani nevim jak tovyjádřit slovy (kudla jakej komentář mi to připomíná?:D)
Jinak vůbec za nic děkovat nemusíš, protože my všechni pro tebe chceme to nejlepší od srdce (i když třeba netluče:D) Tááááák.... a prostě v pohodě jo?:D Klídek..
Lehárko..:D
(Jo a Edo.. rohodně sem nechtěla aby vzniklo nějaké soupeření našich článků:D:D)
(Mocinkýýýý VhááS LawwwhíííSkujuuu !:D:D:D :-*)