Depresivní šero splývající s krajinou. Skličující ticho. Žádný cit. Chladná zima.
Kolem mě... Všude kolem mě ponuré nic.
...
Sedím na terase u našeho domu, je 14. prosinec podvečer. Na sobě mám jen červenou mikinu s černými žirafami a tenké rudé kalhoty. Je hrozná zima, ale nechce se mi jít dovnitř pro bundu. Je tu sice něco tíživého ve vzduchu... nálada, atmosféra, prostředí snad... nevím, ale jen vejít dovnitř, nahrnou se starosti, spěch, řev a hádky. U nohou mi leží Ket. Můj skvělý Ket, kterého jsem si koupila, ještě když byl malé štěně, od sousedky paní Herbové. Ket je se mnou pořád. Když byl malý, utíkal za mnou i do práce. Občas se potuluje po městě, ale vždy dorazí zpět, aby si ke mě lehnul a vyslechnul, co mám na srdci. Ví všechno. I to, že jsem to byla já, kdo Nessie jednou rozbil její milovanou vázu z Alžírska. Shodila jsem to tenkrát na jejího kocoura Mufa.
A tak tu venku sedím s Ketem a vyprávím mu o zítřejším dnu. Bude to velký den. S velkým D. Po tolika letech se sejdeme zase všichni. Tedy všichni ne, řada odpovědních mailů obsahovala slova "ne", "nepřijedu", "nemám čas", "nedostavím se",...
Ti nejdůležitější tam ale budou. Jsem nervózní. Z přemýšlení mě vytrhly náhle otevřené dveře. Uslyšela jsem pláč Alexandra. Koukla jsem na Keta a kývla rameny. Otočila jsem se. V dveřích stál Džejkob se starostlivým pohledem.
,,Už jdu..."
,,Díky", odvětil mi Džejkob.
Posledních pár dní mezi námi není příliš velká komunikace. Říkejme tomu krize.
,,Tak co se tady stalo?!", zaječim do pláče Alexe.
Alice rychle začla namítat, že za nic nemůže. Kdyby Julča už uměla mluvit, říkala by totéž, naštěstí jen kroutí hlavou a tak se moc nepřeřváváme.
,,No fajn", vezmu Sašu do náruče a utěšuju ho. Kouknu se na hodiny nad černou skříní postavené u rudé zdi. Už je sedm! Měla bych uvařit. Dnešní klid, pohoda a přemýšlení pro mě zřejmě končí. Vložím Džejkobovi chtě nechtě Sašu do rukou a jdu směr kuchyň.
,,Co chcete k jídlu?"
,,Špaaaageeeeeeetyyyyyyy, špaaageeeetyyy, špagety!!!!!!", křičí Alička.
Znuděně na ní kouknu... ,,Chceš vařit se mnou?" ,,Joooooo"
Oddechla jsem si... Když vaříme s Alicí spolu, vaří většinou jen ona...
...
,,Tak a teď čekej až se to uvaří", přikazuji Alici sedíce poklidně a unaveně u stolu.
,,Ta voda bublááá!"
,,To vždycky..."
...
Sedím, koukám, čtu, prohlížím staré fotky, dopisy, obrázky,...
,,Kreslí na mou duši jako mráz na průhlednost okenní tabule. Kreslí jemně sotva se dotkne křehkosti mé duše. A maluje více dechem. Moje duše se mění ve střep z ledu. Popsaný myšlenkami na krásu. Kreslí dál princ s ledovým srdcem."
Jak jsem sakra tohle mohla napsat?! Dneska bych už nic nedala dohromady. Doba se mění, lidi se mění, je to hrozivé.
Ket začal škrabat na dveře od terasy...
Chudák, zůstal venku v té zimě. Hned se zvednu a běžím mu otevřít.
"Dovaříme" špagety, najíme se a dem všichni spát.
...
Budík šíleně huláká, vříšká, drnčí, ječí na všechny strany!
Donutí mě to vstát. Stejně tak jako všechny ostatní v tomto domě.
,,Co to tu blázní? Vždyť je sobota... ne?", vřeští Džejkob.
,,Zalez...", odvětím naprosto poklidně.
Vypnu budík a běžím pro zvonící mobil, kterej nebyl přes řinčení budíku slyšet.
,,Halo?!"
Sakra! Pozdě!...Nevadí...
Uklidním se a jdu udělat snídani. Alička mi opět ochotně ulehčí práci a připravuje snídani alespoň sobě.
Ozve se zvonek u dveří. A já vím, kdo se za dveřmi skrývá, heč!
,,Ahoooj, promiň, nestihla jsem Ti vzít mobil...", chrlím sotva otevřu dveře.
,,Klídek, jela jsem autem, byla jsem tu hned."
,,Autem?!", vypadne ze mě zhrozeně.
Teď už zřejmě všichni ví o koho se jedná.
Bella vchází dovnitř, sundavá si teplou zimní bundu a zouvá si boty. Spadla.
Je tu pět vteřin a už spadla! Je to možný? Bohužel ano.
Bells neni takové nemehlo jak zřejmě podle mých popisů vypadá. Je to moc chytrá a inteligentní žena. Žena, která je trochu jiná. Ale žena to je.
Je skvělá. Pomůže mi vždy s čímkoliv, i když je to úplná hovadina. Dokáže nás všechny zabavit tak, že se smějeme ještě druhý den ráno. Jednou jsem se s Ness potkala ve městě a rozhodli jsme se jít společně k Belle domů. Jak je zvykem, už u ní ani nezvoníme a rovnou vejdem. Udělali jsme tak a co vidíme... Tedy vlastně nevidíme! Bella nikde. Nikde? Kde? Zamčená ve sklepě!
Neříkala jsem, že není nemehlo? Pravda, asi trochu bude. :)
,,Si v pohodě?", zeptám se jen řečnickou otázkou. Bells se zvedne a jdeme do obýváku.
,,Volala jsem, protože Matú se neozývá už dva dny tak nevím jestli je na dnešek přichystaná a hlavně její dům!"
,,O ou, jdeme k ní..."
Matú bydlí v naší ulici takže nikam daleko nemusíme. Její dům je obrovský. Je vidět z jednoho i druhého konce silnice a nikdo ho nemůže přehlídnout.
Nad kamenným základem je klasická bílá zeď a třetí nejvyšší patro je celé kolem dokola prosklené. Eda si nikdy nechtěla pořídit žaluzie ani závěsy. Vždy jsem jí obdivovala, protože už z mé terasy je k ní domů docela vidět.
Stojíme před dveřmi. Bells se pomalu dotkne zvonku. Když zjistí, že to nestačí, přitlačí až nakonec v úplném rozčílení do zvonku třískne. Drnčení zvonku slyšíme až ven. Nic.
Bella se na mě koukne. Přejede po mě svým pohledem odshora až dolů a nazpátek.
Velmi opatrně a s důvtipem se mě ptá:,,Jsi si vědoma, že právě teď stojíš před Matúnky domem v pyžamu?"
Veškerý stud a strach jsem zahodila, neboť jsem o tom vlastně ani nevěděla.
,,Pohoda, zazvoň eště..."
Nic.
O čtvrt hodiny později bušíme na dveře přední, zadní, boční a vůbec všechny, který ten velikánský dům má.
O další čtvrt hodinu později mi dojde, že mám doma náhradní klíče. Běžím svižným sprintem zpět domů a doufám, že moje úschovna klíčů je stále na místě, na kterém byla i před dvěma lety. Vyřízená a zpocená rozvalím vchodové dveře. Džejkoba jsem právě vyrušila z klidného sledování atletiky v televizi na ČT4 Sport. Děti si hrály metr před ním na zemi a kousky lega jim zapadaly mezi chlupy bílého huňatého koberce. V tuto chvíli mi bylo naprosto jedno, že mi přidělávají práci a že jim zřejmě pár kousků při zítřejším úklidu vysaju. Udýchaná mířím přímo rovně do kuchyně k barovému pultu a hledám dřevěnou bílo-černou krabici. Mám jí. Hledám mezi cinkajícím množstvím klíčů ty pravé. Nejsem si jistá svým úspěchem, a proto raději vemu pět podobných klíčů. Děti s manželem na mě celou dobu koukají jak zjara.
Vše se opakuje, běžím opět po chodníku v pyžamu k Matú přímou ulicí. Bella celá na nervy mě už vyhlíží, jen co doběhnu se na mě koukne a raději se ani neptá, protože vidí, že mi chybí momentálně vzduch.
Žádný z klíčů není správný. Obě doufáme, že jsou od zadních dveří. Nervózní Belle se se snahou odemknout vůbec nedaří. Třetí klíč cvakl. Hurá! Sedí tam!
Uklidníme se a vejdem dovnitř.
,,Matúú?"
,,Edoooo!"
Nikdo se neozývá, ale po pár vteřinách k nám přiběhne Era a skočí radostně na Bellu a svalí jí na zem.
Bells leží na zemi a snaží se dostat ze spárů Ery.
Era je velká německá doga. Matúnky životní sen. Už od prvních dob, co se známe, nám vždy vyprávěla, jak si jednou koupí dogu a bude šťastná. Tento sen si splnila, když začla podnikat a vydělávat docela slušné peníze. Postavila si svůj krásný dům a potřebovala hlídače. Větší problém ale nastal, když nečekaně Matú otěhotněla a po těžkých, promindrákovaných a nervózních devíti měsících porodila nádhernou dceru Soňu. Kam s Erou? Samozřejmě si jí nechala, ale někdy šlo o život. Malá Soňa byla neustále v nebezpečí, a proto bylo pro Marušku záchranou narození mé dcery Alice o půl roku déle. Takže jsem nakonec všechno schytala já a od dávných dob je Soňa u nás den co den. Eda, Soňa, Alička i Era jsou spokojeni a nakonec i já s Džejkobem Soňu bereme už jako svojí vlastní.
,,Au au au au auuuuu, Ero di dolu!", křičí Bella z pod psa.
,,Ero, k noze!, zaslechneme mužský hlas a obě otočíme hlavu ke schodišti, ,,Jsem Richard, ahoj."
Era odběhne pryč, já i Bella koukáme jako zmražené na jakéhosi Richarda a nic neříkáme.
Má krásné tmavé asi 10centimetrů dlouhé vlasy a zářivé modré oči, které do posledního odstínu ladí k jeho rozvázané, neupravené kravatě. Jeho nádherný středně velký nos s perfektně tvarovanými jasně červenými ústy vyplňují celou dokonalost jeho obličeje. On je přesně ten typ, o kterém bychom ještě před dvaceti lety prohlásily, že je idol všech.
,,Halo?", řekne obávaně Richard.
Rychle se vytrhnu z šoku, zvednu střelhbitě Bellu ze země a jdeme k němu.
,,Alice, těší mě.", potřásáme si rukama, ,,Teda Aneta, ale říkej mi Alice."
Bella je pořád v tranzu a kouká na Richarda jako by spadnul z Marsu... nebo ona?
,,Bello?!", snažím se jí "vzbudit".
Bella rychle vystřelí:,,Bella, Bella, co? Jo! Těší mě!"
Richard natahuje ruku, ale ona nepotřese. Vždycky jí to "hýbání rukama" přišlo k ničemu a nechápala to. Nepotřásla rukou ani předsedovi vlády, když nás Pejdž pozvala na slavnostní večeři s "vyššími".
,,A kdo že jste?", zeptám se možná trochu hloupě.
,,Richard...", odvětí mi a myslí si kdovíjak není vtipný. Nadechnu se, abych vyhrkla ze sebe nějaká slova na protiútok, ale on je rychlejší a pokračuje, ,,...Richard Skalný jméno mé, jsem přítel vaší kamarádky Marušky."
S Bellou nastejně vykřiknem dost hlasitě ,,Cože?!"
V tu chvíli pomalým krokem ze schodů schází Matú. Já s Bellou na ní koukáme jako na idiota a Richard jako na anglickou královnu.
,,Matú? Můžeš nám něco vysvětlit?"
,,Později, slečny, musím udělat Ríšovi svačinu, aby mohl odjet do práce."
S otevřenou pusou na ní zíráme jako "vejři", otočíme se k nim zády a nakročíme si k odchodu.
,,Dámy, nechcete s námi poobědvat?", zaslechneme od muže s bujnými černými vlasy.
,,Bohužel už něco..."
,,Jistě, moc rády!", skočí mi do řeči Bella. Vytřeštím na ní oči a připadám si jako největší blbec v místnosti.
Matú nás odvede k obrovskému stolu pro hosty, Richarda posadí do čela a nás záhadně co nejdál od něj.
,,A co děláte?....Richarde..?", vyzvídá Bellinka.
,,Pracuje u nás ve firmě, je můj zástupce.", odpoví Matú.
,,Myslím, že se ptala jeho... A Edo, platí dnešek? Je v tvým domě vítána veeeeeelká paaaaařba?", chvíli se tlemíme a nakonec Eda odpoví:,,Jistě, ale..."
,,Jaký ALE?!", skočí opět Bella do řeči.
,,No dobře, tak jo...", Eda se podívá na Richarda soucitným pohledem a vyšle mu nám utajený oční signál.
V tu chvíli mi dojde, že jsem Richarda už někde viděla...!
(3.část druhé kapitoly již brzy! ..Omlouvám se, že je to víceméně jen o mě a Belle a ostatní se tam moc nevyskytují, třetí část je o všech, a proto je to rozdělené, aby to bylo napínavější:))
Kolik tu chceš komentářů aby další část byla do zejtra? :D