11. října 2009 v 21:47 | ALICE
|
Je 26. listopadu roku 2029...
Lampy svítí do vlahého podzimního večera...
Právě odbyla osmá hodina a na zem se začly snášet mlžné závěje.
Vrátím se zpět k datumu... Opravdu je 26.?
Nahlížím do kalendáře... Sakra! Jak jsem mohla zapomenout?!
Rychle pobírám tašku, mobil a klíče, obouvám se a běžim do auta. V zápalu šíleného spěchu jako naschvál nejde nastartovat.
Nadechnu, vydechnu... Znova, pomalu, nechvátat. Pomalu otáčím klíčema v zapalovačce a auto startuje. Vyhodim ruční brzdu, stisknu nohou spojku, zařadím, zapnu světla, přidám trochu plynu a rozjíždím se.
Ulice jsou již pokryty lehkými kapičkami rosy a podzimní chlad prosakuje dovnitř auta.
Tma všude kolem v rytmu se stěračema na předním skle se mě snaží uspat. Nedám se a jedu dál.
Brrr... Musela jsem se oklepat, v tom zběsilém spěchu jsem si zapomněla bundu.
Koukám se do zpětního zrcátka, jede za mnou zelené auto a dává mi jasný signál, že mě chce předjet. Nepustim ho.
Proboha! Uviděla jsem svůj odraz v zrcátku... Moje vlasy. Rozvrkočené do všech stran!
Nevadí, nenechám se rozptýlit maličkostmi. Ještě dva bloky a budu na místě.
Zelené auto mě stále pronásleduje a člověk v něm je zřejmě dostatečně nervózní na to, aby do mě naboural. Raději přidám.
...
A jsem na místě. Opatrně brzdím, zapínám blinkr a parkuji. Otvírám dveře od auta, beru tašku a vystupuji ven. Muž v zeleném autě projíždí kolem a háže na mě vražedný pohled, přidá plyn a během sekundy zmizí v mlze.
Otočím se směrem k domu... No to jsem si mohla myslet! Jsem jediná, kdo chybí... Moment, jediná ne...
Jdu k vrátkům a ani nezvoním, vejdu, procházím zahradou, skrz kterou se dostanu až ke dveřím terasy. Otevřu dveře...
Šťastné a zároveň vyčítající obličeje se obrátí ke mě.
Co říct?
"Omlouvám se, že jdu pozdě, ale buďte rádi, že vůbec jdu..."
"Nevadí, sedej",přikazuje mi Bella
Ness dodá: "Eda tu stejně ještě neni..."
"Jako vždy.." řekneme nastejně všechny tři.
"Nelezte mi do hlavyyyyyy"
"Ty mi nelez do hlavy!"
"Kliiiid" rozsoudí nás Rose.
Tak jsme se už zasmáli, mrknu na sebe do zrcadla, upravim si vlasy, posadím se k ostatním a ukradnu jim jednu soletku z hrnku.
Belle to zřejmě nedalo a tak se mě ptá: "Kam si schovala děti?"
"Aaaaleeee, vlkouš je vzal do kina"
...
Začlo to tenkrát roku 2008. Nová éra, nový život, když vznikl film Stmívání.
Spojil nás všechny dohromady. Ač jsem tomu nepodlehla tolik jako Bella a Ness, byla jsem s nima.
Společně jsme všechno dokázali, podrželi jsme se v každé chmurné chvíli, pomáhali jsme si a pěkně pospolu jsme zůstali až doteď.
Všechny jsme byly s Nessie při zahájení její umělecké výstavy... Opravdu překrásně maluje a ten večer byl plný skvělých zážitků a podívané. Odkoupila jsem od ní první obraz, aby se její obchod konečně rozjel.
Všechy jsme byly s Rousky, když se vdávala... Měla nádherné jednoduché a zároveň tak originální šaty, že jí je každá záviděla... Rose si je sama navrhovala!
Všechny jsme byly s Edou, když zakládala novou firmu... Zezačátku jsme jí dělaly zaměstnance, protože nikdo cizí nechtěl být sekýrován za každou hloupost. Nakonec nabídla nejvyšší platy v okolí a zaměstnanci se hrnuli. Kupodivu nezkrachovala.
Všechny jsme byli s Bells v nemocnici, když se jí povedlo spadnout ze střechy... Prý hledala kočku. Dodnes jí to nikdo nevěří.
Dokonce se mnou byly holky v porodnici, když jsem právě přivedla na svět malou princeznu Aličku.
Bývá s námi často i Eduše... Říkáme jí malá Eduše, protože je z nás nejmladší. Taky jí říkáme magor, protože už od dětství trpí tim, že mele hovadiny.
Občas se k nám přidá Belly bráška Džespr, ale jeho přítelkyně ho drží zkrátka a moc ho mezi nás nepouští. Bella jí nemá vůbec ráda, ale Džespr má zamotanou hlavu a nevidí to.
Takhle jsme pevná parta, ale někdy mezi sebe vemem i další...
Třeba Pejdž... Nikdo z nás nechyběl na jejím velkém proslovu, když její politická strana vyhrála volby. Ona nikdy nebude jako ti nadutí poslanci, co si šijí jen do svých kapes.
...
"Do kina? Já myslela, že to nepodporuješ..." namítla proti mě Bella.
"Když se člověk potřebuje zbavit dětí..."
"Jo to... asi... jo."
"Přijdeš příští týden na narozeniny Aličky? Ráda tě uvidí..."
Zahlídla jsem Belly chvilkový smutný výraz v tváři...
...
Marie. Marie Tůmová. Bella.
Je naše spojnice, ona všechno začala a nebýt jí, tak tu dnes snad ani takhle spolu nesedíme.
V pubertě uvažovala stejně jako já už trochu starším mozkem a stejně tak uvažujeme i nadále. Radostně si filozofujem a sem tam uroníme spolu nějakou tu slzu, popijeme trochu džusu a zavzpomínáme.
Spoustu věcí jí teď rve srdce, ale v poslední době asi nejvíc její budoucí švagrová.
Bella má svého bratra ráda celým svým srdcem a když jí přivedl ukázat svou přítelkyni Elišku, na první pohled ucítila nenávist.
Džespr pro ní udělá všechno, jednoduše si ho omotala kolem prstu a Bella jí přes všecku snahu ráda nemá, protože je opravdu protivná. Také Elišku nemám ráda.
Bells nikdy nepochopila podstatu lásky. Už párkrát se o něco snažila, ale dnes žije sama.
Odstěhovala se od rodičů, když dostudovala a chtěla se postavit na vlastní nohy. To se jí povedlo. Pracuje jako učitelka v malé škole na předměstí a občas si přivydělává v klubech, protože školní plat není dostatečný, aby utáhla celý dům sama.
A tak Bella pokaždé, když se bavíme o našich rodinách jen přikyvuje a prohodí jedno, dvě slůvka. My všechny víme, že by si přála rodinu taky a vždy, když si dělá srandu, že půjde do kláštera, to tak nemyslí a doufá, že její čas ještě nadejde. Věřím v to taky. Ještě není pozdě, v 36ti ještě ne.
Jinak včera si koupila nové auto jako dar za úspěch, že konečně udělala řidičák. Abych pravdu řekla, když jsem jí říkala, že se ráda svezu, doufala jsem, že to ještě nějak zamluvíme, protože se s ní bojim.
...
"Jo přijdu", usmála se na mě.
"Tak to sem rááááda, doufám, že se dostavíte všichni"
"Jasný, nemůžem chybět!" podotkla se smíchem Ness, aby trochu rozdmíchala napětí ve vzduchu.
...
Kačenka naše. Zlatíčko, Nessie.
Takový usměvavý sluníčko, co nás dokázalo rozesmát v každé chvíli.
Stejně jako Bella nenašla doposud pravou lásku, ale místo toho má šest koček, jednoho psa, tři křečky, dvě andulky, dva zakrslý králíčky, jednu ještěrku, čtyři rybičky a dokonce si nedávno pořídila do svojí malé zoologické i papouška, který nás všechny vždy přátelsky zdraví.
Nessie vkládá všecku svou sílu a pocity do obrazů. Předává tím lidem štěstí, krásný hřejivý pocit u srdce a hlavně její obrazy se skvěle vyujímají na každé zdi v každé domácnosti. Taky jeden mám. Už měla několik výstav a je známá česká malířka a kreslířka.
Po dlouhém přemlouvání svého bývalého přítele se odstěhovala do Prahy, ale teď, když už spolu nejsou se zase nenápadně vrací k nám do jižních Čech a opět jsme spolu častěji a nerozlučně jako dřív.
Je šťastná, nabitá energií a bohatá. Všechny nás inspiruje a podporuje jak jen to jde.
Narozdíl od Belly má svého vlastního šoféra takže i přesto, že tenkrát v osmnácti udělala řidičák hned napoprvé, vůbec ho nepotřebuje a troufám si říct, že kdyby měla jen vyjet z garáže, hned by nabourala.
...
"Jo, určitě přijdem a mám vzít taky děti?" zeptala se mě opatrně Rose s domněním, že jí odmítnu.
"Jasně, vem je taky, bude to fajn"
"Doufám..."
...
Kačka. Rouski. Rosalie.
Jak jí jednoduše nazvat? Starostlivá matka.
Když jsme šťastně odmaturovali, cesty každé z nás se trochu odvraceli od sebe. Ale Rose byla ta, která odjela nejdál. Studovala v cizině a skoro jsme se nevídali. Jednoho dne nám domů všem přišla pozvánka na svatbu. Nemohli jsme samozřejmě odmítnout a rychle jsme se jí s nadšením ozvali. Ještě potřebovala s nějakou organizací pomoct a tak jsme se nabídli. Bylo to jako dřív. Zase spolu. Pamatuji si, že jsem cítila v těch dnech zase ty krásný vzpomínky a pocity. Bylo to krásný.
V den Rosaliiny svatby bylo všechno perfektní. Její manžel, dort, květiny... A vyšlo i počasí a veškerá organizace nakonec nebyla k ničemu, což potěší. Všichni lidé byli nejvíce okouzleni z Rose šatů... Překrásné, hedvábné, dokonalé... Ona má opravdový talent na navrhování, je k tomu zrozená.
O rok později porodila drobounkého syna. Od té doby se v ní otevřely mateřské pudy a je dokonalá. Možná až moc. Někdy nám přijde, že její syn je trochu utlačován nadmírnou láskou. Tedy nejen nám, ale i jejímu manželovi... Někdy se hádají, ale jejich zamilovanost je silnější.
Jednou, když si naše děti hráli, Alička nasypala jejímu synkovi písek do kalhot a Rose má obavy, že by se mu něco mohlo stát. Možná trochu přehání, ale je to výborná matka.
...
"Ale no tak... Bude to v pohodě, Rose" namítla Nessie.
V tu chvíli se otevřou dveře dokořán. Všechny se otočíme a koukáme na udýchanou Matú.
Chlad z venku došel až k nám a všechny jsme se otřásly.
"Zaaaaavřiiiiiii", křičíme.
"Šmarjá sorry!", omlouvá se Eda.
Jde mezi nás, automaticky si sedá na protější křesílko a krade ze stolu mojí skleničku s kofolou.
"Ta je moje!", snažím se zbytečně zašéfovat.
Eda dělá jako by nic, vypije mi kofolu a vezme si ještě hrst brambůrek.
"Už ste začli?", zeptá se.
"Čeká se jen na tebe" odpoví Bella s Nessie.
Obě se na sebe kouknou pohledem zabijáka.
Všichni víme, co chtějí říct a tak to zvoláme za ně: "Neleeez mi do hlavyyyyy"
Zasmějem se.
...
Eda. Edouš. Matúnka.
Naše hvězda. Vždycky skvěle shrne naše zážitky.
Má velkou firmu, která vyrábí fotoaparáty. Její práce se odráží v jejím koníčku... focení. Rozjížděla to v malém krámku u města, kde vyvolávala fotky a došla až sem, kde je hlavní ředitelkou firmy. Vozí se v drahých limuzínách, nosí fešný oblečení od nejdražších značek a její vila zdobí naší ulici. Nemá hlavu v oblacích a drží se pevně na zemi. Na druhou stranu je z nás jediná, která zůstala tak trochu v pubertálním duchu. Chodí pořád pařit a vždy se nás snaží přemluvit ať jdeme taky. Jednou se přemluvit nechám, na ten den se těšim.
Jinak je dvakrát rozvedená a má dvě děti. Připravila své manžely o všechno a ti jsou teď na mizině. Děti žijí s ní. Před dvěma týdny na diskotéce potkala super chlapa. Chystají svatbu. Ještě nám ho nepředstavila, ale doufám, že to bude dobrý otec pro její nešťastné děti. Často je hlídám, protože jsou stejně staré jako moje děti. Teď má Eda pomatenou zamilovanou hlavu, tak se s ní nedá mluvit vážně, ale myslím, že je po dlouhé době zase šťastná a tak to má být.
...
"Tak si ještě odskočte kam kdo potřebujete, protože pak už nebude šance!" zdůrazní Bells.
"Jo my víme" řekne Eda a všichni se rozutečem pryč.
...
Jmenuji se Aneta. Aneta, ale ve společnosti těchto dam navždy Alice.
Narodila jsem se v jižních Čechách plných čerstvého, nevydýchaného vzduchu.
Na střední jsem poznala supr partu. Vlastně nejdřív jen jednu slečnu, která mě spojila s ostatními. Od té doby jsme byli parta. Po matuře jsem studovala psychologii a tou se zabývám i teď. Po pěti letech pracování jako sekretářka jsem si našetřila dost peněz na to, abych si mohla otevřít vlastní ordinaci. Po pár románcích se šéfem jsem nakonec skončila s mojí první láskou... vlkoušem Džejkobem jak říká Bella.
Když mě Džejkob požádal o ruku, myslela jsem, že si dělá srandu, ale když se urazil, pochopila jsem, že jde do tuhého. Nakonec jsme manželi již šest let a máme krásnou dceru Aličku a dvojčátka Alexandra a Julii. Náš vztah je pořád stejný, jsme jako malý a strašně zamilovaný jako v pohádce.
Jsem opravdu šťastná. Mám všechno, co jsem kdy v životě chtěla.
...
Je 26. listopad 2029. Sedíme u Belly doma a zapínáme film. Nový Měsíc. Dnes je to právě 20let, co tento film vznikl. Na jeho počest jsme se sešli, abychom zavzpomínali na staré časy.
Mě osobně nejde o ten film. Mě o něj, bohudík, nešlo moc nikdy. Jde mi o to, že jsme zase spolu. Že jsme se odtrhli od svého každodeního světa a máme konečně chviličku pro sebe. Že se koukneme zase na naše staré fotky ze školních let, popijem a najíme se v klidu bez starostí a bez obav, co se kde kolem děje. Jsme spolu. A tak to bude i dál.
KONEC 1.KAPITOLY (Další nebude:D)
Víte jak vznikne tenhle dokonalej článek?... No to prostě jednou takle plácnete, že vás zajímá jak to bude vypadat za dvacet let.. večer se kouknete na blog a je to tam :)
Díky Alice :-*
Zase jsem brečela (obojím způsobem:D)