close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pomsta je sladká...

14. srpna 2009 v 21:27 | Ness
Je to taková 'menšý' povídka...psal jí jeden magor...toho neznáte, neptejte se kdo to je...prostě magor...
No dobře tak jsem to psala já...:D
Ale pššššt! Neříkejte to Edovi! Moh by se na Bellu zlobit! ;-)


↓↓↓



Rozbřesk - Bella, proměněná v upíra, jede do Seattlu zjistit, kdo je J. Jenks, jak jí to zadala Alice. Při hledání zadané adresy narazí na nějaké své 'staré známé…'


Jela jsem plynule po úzké silnici. Bylo ticho, nebylo slyšet nic kromě skoro skoro neslyšného předení auta, které reagovalo i na sebemenší stlačení plynového pedálu a směle uhánělo vpřed. Těch několik aut, která jela opačným směrem, nedokázala upoutat ani zlomek mé pozornosti. Zrychlovala jsem. Pohled na ztemňující se oblohu mě ujistil, že brzy bude tma. Kolem mě viditelně, ale s čím dál větší frekvencí ubíhal les.

Matně jsem vzpomínala, že pohled na ručičku tachometru, naklánějící se čím dál tím víc k pravé straně, mě kdysi děsil. Teď to bylo jiné. Nemusela jsem se totiž bát o svůj život, moje smysly byly o moc bystřejší, reflexy rychlejší. V tomto novém životě se rychlost zdála nedílnou součástí žití. Neměla ovšem nic společného se spěchem a shonem, byla přirozená. Ale i přes to všechno jsem ještě pořád nedokázala cítit to vzrušení, které jsem vždy pozorovala u Edwarda nebo Alice. Ještě stále jsem se nepovznesla nad mou lhostejnost k rychlým autům. Možná se to časem změní, ale i o tom jsem pochybovala. Byla jsem jiná. Tenhle druh rychlosti jsem si prostě (alespoň tedy prozatím) oblíbit nedokázala.

Rychlost… toto slovo mě opět přinutilo pomyslet na Renesmé. Ta rychlost, se kterou rostla, byla závratná. I když se to viditelně zpomalovalo, nemohla jsem si nevšimnout byť jen nepatrných rozdílu, které jsem na ní pozorovala den co den. Bylo mi jasné že lidské oko by je nedokázalo postřehnout, ale já jsem je viděla. Útroby mi stáhla další vlna úzkosti.

Ale teď jsem si nemohla dovolit na to myslet. Jsem tu,abych vykonala pro tuto chvíli důležitější úkol. Alice mi ho zadala. Alice si to přála. Muselo to být důležité, když mě dokonce přinutila skrýt ho před Edwardem. A já musím udělat všechno pro to, abych zjistila, kdo je ten neznámý J. Jenks.
Zpomalila jsem, jak les začínal řídnout a zaměřila se na značky, říkající, že brzy budu na místě. Tma byla čím dál tím viditelnější, jak se začaly objevovat první domy.

Přijížděla jsem do čtvrti, která byla mým cílem. Začalo ve mně hlodat podezření. Proč by mě Alice posílala právě sem? Kola auta nezvykle duněla na mnohokrát opravované, záplatované cestě. Chodníky byly zarostlé a vypadaly, jako by po nich už dlouhou dobu nikdo nechodil. Šedá omítka domů se odlupovala a zatlučená, posprejovaná okna nevěstila nic dobrého. A nikde nikdo.

Zaparkovala jsem poblíž jedné zvláště rozbité, blikající pouliční lampy a vystoupila z auta. Když jsem procházela temnou ulicí, došlo mi, že není divu že tu není ani živáčka. Obyčejný smrtelník by se před takovouto uličkou třásl strachy. Kdo ví, jestli tu vůbec někdo bydlel. A pokud ano, byl by v tuto hodinu už nejspíš doma, v bezpečí. U mě to bylo jiné. Vzhledem k tomu, čím jsem se stala, jsem strach ani obavy necítila. Alespoň tento druh strachu ne. Znovu jsem si vzpomněla na Renesmé a přidala do kroku. Tady jsem v klidu mohla povolit uzdu mé rychlosti. Kdyby mě někdo zahlédl, pochybuji, že by věřil tomu, co vidí.

Došla jsem na roh ulice a vzhlédla. Oprýskané tabulky hlásaly, že když se dám doleva, budu na místě. Zabočila jsem tedy a spatřila širokou ulici, stejně zašlou jako ty předchozí. Na konci, asi 400 metrů ode mne jsem uviděla vysoký zátaras z plochých desek. No, alespoň pro lidi vysoký. Přelézt ho by mi nezpůsobilo ani nejmenší potíže… Ulice byla nejspíše kvůli jakési rekonstrukci v polovině rozdělená.

Co však moji mysl upoutalo více, bylo světlo v jednom z domů asi uprostřed ulice. Jasné hlasy ozývající se ze dveří mě přiměly ztuhnout na místě. Chystali se vyjít ven. Odhaduji to na čtyři muže. Hmm, to se mi nehodí, teď rozhodně nemohu podniknout svou již naplánovanou akci 'přelez a jdi dál'. Asi to budu muset nějak obejít. Pohlédla jsem na dolů na neudržovaný chodník a poté ploché střechy domů. Nahoře by mě určitě nikdo neviděl…

Během mého uvažování hlasy znovu nabyly na hlasitosti. Muži vyšli ven na ulici a hlasitě se smáli. Kdybych chtěla, stoprocentně bych dokázala zmizet ještě než by si mě všimli. Nejméně desetkrát. Ale pohled na ně mě znovu přimrazil k zemi. Pocit déja vu opravdu nešel potlačit.

'Znám je, já je znám!' křičel podvědomý hlásek v mé hlavě. Ale odkud?

Uplynula jen jediná vteřina, než jsem si vzpomněla.

Bylo mi jasné, proč mi to nedošlo hned. Lidské vzpomínky, tmavé a rozostřené, mi neposkytovaly zrovna jednoduchý a důvěryhodný zdroj informací. Teď jsem si však byla naprosto jistá. Skoro jsem cítila v hrudi své tehdy zběsile bijící srdce, když jsem přidávala do kroku na cestě ztemnělou ulicí v Port Angeles. Skoro jsem slyšela pravidelné kroky pár metrů za mnou. A téměř jsem viděla nadšení, které se objevilo ve tvářích těch čtyřech mužů, když mě, slabou a bezbrannou obklíčili - tak daleko do lidí, že by můj křik stejně nikdo neslyšel. Ale pak se objevil on. Můj osobní stážce. Pocit úlevy, když jsem v přítmí zašedlých domů rozpoznala jeho stříbrné auto a vděčnost, když jsem uslyšela jeho hlas, se také nedala zapomenout. Bylo až směšné, kolik práce ho stálo udržet mě při životě. Ale povedlo se, pomyslela jsem si. Možná, že tohle někdo za život nepovažuje, ale já ano. Pokud někdo bere moji přeměnu jako smrt, musela bych říct, že po smrti jsem toho zažila skoro více, než před ní. Iracionální. Zasmála jsem se.

V mysli mi však vyvstanula další vzpomínka. Vzpomínka, která rozhodně nepřidávala na pravdě mému nynějšímu tvrzení, že jsou to skutečně ti samí muži. Ale pamatovala jsem si ji naprosto přesně. Každé slovo, které Edward vyslovil.


'… tehdy, v Port Angeles, když jsem tě zachránil před těmi…' - i po dlouhé době mu nenávist v hlase bránila pokračovat - 'jsem musel být s tebou. Jinak bych je šel určitě hledat. Bylo to velmi neohleduplné, samozřejmě. Být s tebou sám v situaci, kdy jsem neměl zcela pod kontrolou své smysly. Ale věděl jsem, že to vydržím. Musel jsem s tebou zůstat, protože kdybych je zabil, nebyl bych o nic lepší než oni. Nemohl jsem to udělat, i když jsem tak strašně chtěl. Už kvůli Carlisleovi, kvůli své rodině, kvůli tobě... tak jsem je prozatím nechal být. Později, když jsem se vrátil domů, jsem to vyprávěl Carlisleovi. Potřeboval jsem radu a věděl jsem, že on jediný mi pomůže. Pomůže tím správným způsobem. Řekl mi, že ho mám na to místo zavést a že se o to postará. A já to udělal. Chtěl jsem mu pomoci, ale Carlisle neměl v úmyslu je zabít a já se bál, že bych se neudržel… Druhý den CNN zveřejnila zprávu, že Alonzo Calderas Wallace, násilník a vrah několika žen a dívek, byl nalezen v bezvědomí poblíž jedné z policejních stanic v Portlandu. Carlisle odvedl dobrou práci a mně pocit zadostiučinění a vědomí, že ta zrůda už nikomu neublíží, stačil.'


Vypadá to, že Lonnie se dostal z vězení velmi, velmi brzy. Nebo snad utekl? Nešlo mi to do hlavy. Každopádně, jeho kumpáni ho, jak se zdá, neopustili. Pomalu se ke mně přibližovali a možná se divili, jak to, že se neotočím a nesnažím se utíkat. Jako všechny jejich předchozí oběti. Být člověk, udělám to. I kdyby to byla jen marná snaha.

Teď to však bylo jiné.

Během těch dlouhých vteřin, kdy se ke mně svým lidským krokem blížili, jsem si pohrávala s jednou myšlenkou. Měla jsem dost času, abych si to rozmyslela do nejmenšího detailu. Bylo mi jasné, že si mne nemohou pamatovat. A taky mi bylo jasné, že i přes veškerou snahu Edwarda a Carlislea se nenapravili. Já se o to mohu pokusit znovu.

Vzpomněla jsem si na Rosalii. I ona se ve svém druhém životě vrátila k těm, co jí prve ublížili a pomstila se. Mám teď stejnou možnost. Udělám to. Musím. Už kvůli všem těm neznámým ženám, které přišly o svůj nevinný život. A kvůli těm, které by o něj přijít mohly.

Konečně dorazili až ke mně a obklíčili mě, jako při lovu. Ha, co oni tak můžou vědět o lovu, pousmála jsem se. Nejmenší muž z těch čtyř, který byl ale jasně jejich 'kápo' zahlédl můj úsměv a udělal krok blíž. Nevím, jestli někdy u své oběti úsměv viděl. Těžko. Ale já měla důvod se smát. Podruhé z našeho setkání vyváznu bez škrábnutí, ale on za to znovu šeredně zaplatí. Díval se na mě s úšklebkem, který zdůrazňoval jeho zjizvený obličej, křivý nos a již zahojené oko. Na jednu nohu kulhal. Zjevně se ale nedokázal vzdát svého předchozího životního stylu i po tom, co mu Carlisle udělal. A přesunul se z Port Angeles do většího města, kde se mu rozšířil lovný revír.

Když mě spatřil ve světle pouliční lampy, rádoby zlověstně se usmál a odhalil tak své ošklivé zuby. Několik jich chybělo.

'Ale ale, kohopak to tady máme? Vidíš Jacku?' otočil se na jednoho ze svých přítelíčků. 'Neříkal jsem, že stojí za to, abychom se šli tadyhle s madam seznámit? Je to ještě mnohem větší kočka, než ta minulá!' Samozřejmě. Teď jsem byla pro lidi krásná. Já bych se mu určitě mezi jeho trofejemi vyjímala. 'Máš pravdu, Lone, tak co s ní provedeme?' Spíš co provedu já s vámi. Potlačila jsem další úsměv. Muž jménem Jack také přistoupil blíž. Natáhl ke mně ruku. Nejspíš chtěl vzít do ruky pramen mých vlasů… Nestihl to. Pohybem, který byl sotva patrný jsem ho chytila za zápěstí. Ozvalo se několik ohlušujících křupnutí. Ouha, tak to jsem nějak neodhadla. Jack se chytl za ruku a začal srdnatě nadávat. 'Au, au, ona mi ji snad úplně rozdrtila!' Ti dva další, co s nimi byli, pomalu ucouvli. Tiše, aby to Lonnie nezaslechl, si šeptali plány k útěku. Zbabělci, pomyslela jsem si. Lonnieho to však nezastrašilo. Pohrdavě probodl pohledem svého kamaráda, který se stále držel za ruku a vyděšeně mě pozoroval. Pak se otočil zpět ke mně.

Už jsem byla rozhodnutá. Zaměřím se jen na něj, protože ostatní tři jsou bez něho stejně neškodní, jako kdyby byli sami. Jestli ne, najdu si je.

'Takže ty se s náma budeš prát? No to ještě uvidíme' řekl s úsměvem. To teda uvidíme. Trochu se napřáhl a nejspíš mi chtěl vlepit facku, ale já ho opět bez problémů předstihla a s dalším křupnutím jeho ruku zastavila. Zatím co Lonnie klel, ostatní tři začali couvat čím dál rychleji. Brzy se dají na útěk. Teď už nemělo cenu se skrývat. Udělala jsem pár kroků zpět a se slyšitelným vrčením jsem se nakrčila ke skoku. Sotva jsem se odrazila, Lonnieho kumpáni se dali do běhu. Teď byl sám. S nejmenší možnou námahou jsem ho srazila k zemi. 'Au, co to…' zíral na mě se snadno rozeznatelným strachem v očích. Mohla bych ho velmi snadno zabít. Jen půl vteřiny a moje oči by se začaly znovu barvit jasnou červení. Pokušení bylo silné, Lonnieho vůně byla stejně silná, jako ostatních lidí a já byla tak blízko… Ne, nemůžu to udělat. Zradila bych tím Edwarda, Carlislea - a vlastně i sama sebe.

Pokoušel se se mnou prát, ale byla jsem milionkrát silnější než on. Nemohl se ani pohnout a to ho ještě víc vyděsilo. Pořád na mě v hrůze zíral. Dalším rychlým pohybem jsem se postavila vedle něho a on se dal na útěk. Jedním skokem jsem byla před ním. Ať chtěl utéct jakkoliv, vždycky jsem ho dohonila. Zahnala jsem ho do nejodlehlejšího koutu ulice. Volal o pomoc, ale nikdo ho neslyšel. Znovu jsem se nakrčila a ukázala své blyštivé zuby, ostré jako žiletky. Kroky tak rychlými, že to absolutně nemohl postřehnout, jsem se přibližovala. Vrčení v mé hrudi zesilovalo. Byla jsem už skoro u něj, když přestal křičet a bezvládně se zhroutil k zemi. Počkala jsem, než přišel k sobě, ale on potom jen seděl na zemi, zíral do prázdna a třásl se. Pochybuju, že vůbec tuší, že jsem ještě tady. Nebo že zná své vlastní jméno. Ráno ho tu možná někdo najde a odveze do nemocnice, kde mu už asi moc nepomůžou…

Každopádně, říkala jsem si, když jsem nastupovala do auta, abych pokračovala dál v cestě, jsem si jistá, že Lonnie už nikdy nikomu neublíží.

Váášééé Néééssííe :-*
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady Cullen Lady Cullen | Web | 14. srpna 2009 v 21:34 | Reagovat

Prosím hlasujt za DM Twilight Saga n.04 -Passion

2 Nessie Nessie | 14. srpna 2009 v 22:04 | Reagovat

A na přání mé drahé Bells jsem do toho zakomponovala i trochu Edwardova monologu:D

3 Eduše Eduše | 14. srpna 2009 v 22:13 | Reagovat

Čůs Nessí :D .. Fakt nejlepší článek ze všech článků na světě!!!.. ty jo ty můžeš bejt ňáka spisovatelka .. !!.. Fakt !!

4 Nessie Nessie | 14. srpna 2009 v 22:18 | Reagovat

a v edosvětě?:D

5 Bella Bella | 14. srpna 2009 v 22:18 | Reagovat

Mám takový menší nápad... :D necchtěla bys to přeložit do Aj.. a poslat to Steph? Ta by se ti poklonila tak hluboko že by narazila hlavou o beton (něco mi to připomíná:D)
Jinými slovy: EDOKONALÉ!! Do smrti se před tebou budu klanět!

6 Nessie Nessie | 14. srpna 2009 v 22:24 | Reagovat

to by nešlo....to bych se jí já musela uklonit taky, takže bysme se flákly obě a ještě hlavama o sebe...a pak by nás musel zachraňovat eda...a celý by se to zkomplikovalo:D vis co...complication...:D

7 Eduše Eduše | 14. srpna 2009 v 22:25 | Reagovat

Bello .. Budou tě bolet záda.. když se budeš klanět celej život :D.. Nessí v edosvětě nevim to sem eště nekoumala..Ale tak seš 2 nejlepší první je samozřejmě Eda :D

8 Bella Bella | 14. srpna 2009 v 22:30 | Reagovat

Tak dobře.. nebudu se klanět ale plazit se před tebou :D z toho záda bolet nebudou :D (Jo a Steph to neposílej.. nechci aby ste se uhodily do vašich geniálních hlav)

9 Eduše Eduše | 14. srpna 2009 v 22:32 | Reagovat

:D Jasně...Plaz se po zemi :D to bude nejlepší :D

10 Nessie Nessie | 15. srpna 2009 v 13:24 | Reagovat

Bells: dobře, jak myslíš:D
Eduše: dobře, jak myslíš:D

11 Eduše Eduše | 15. srpna 2009 v 21:59 | Reagovat

Nessie : Dobře jak myslíš :D

12 Bella Bella | 15. srpna 2009 v 23:21 | Reagovat

Sme kreténi? :D

13 Nessie Nessie | 16. srpna 2009 v 12:11 | Reagovat

kreténi??? kde???? uaaaaa bojim bojim !!!!

14 Eduše Eduše | 16. srpna 2009 v 13:05 | Reagovat

TAdy všude skoro !!! Kreténi .. Rychle do ůůkrytuu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

... WE ARE CULLENS